„Dědo, kudy se jde na hřbitov?“, „Ale panáčku, támhle tudy, ale je to daleko...“ jojo, funeral doom. Někdy si říkám, jaká to nespravedlnost, že tento žánr zůstává okrajem okraje metalového společenství. Už desetiletí dobývá jenom několik desítek lidských srdcí, jakoby mu v katakombách bylo dobře a to sluníčko vlastně ani nepotřebuje. V porovnání s popularitou sludge a postmetalu, které od něj nejsou zas tak daleko, je to o to víc nepochopitelnější. Kvalitní hudba se často tvoří mimo záři reflektorů.

Jestli si někdo z vašich přátel myslel, že Skepticism a Esoteric hrají pomalu, doporučte mu australské Mournful Congregation. Bude to podobný závod jako mezi šnekem a hovniválem. Zvuk dalekého zvonu uvozující celou desku startuje úvodní introDědo, kudy se jde na hřbitov?Solemn Strikes the Funeral Blood. Nekompromisně vtahuje do útrob stylu, který ač naplněn mnohými inspiračními klišé, ani po dvaceti letech existence nepřestává vydávat kvalitní kapely. Druhá v pořadí, White Cold Wrath Burnt Frozen Blood čítající sedmnáct minut, se rozjíždí pomalu a končí ještě pomaleji. Začíná stojatým ultimátním rifem, jenž se opakuje přes tři minuty, posléze ovšem kapela s jejím hlavním mozkem Damonem Goodem sází jeden silnější rif za druhým a po celou dobu udržuje posluchačovu pozornost v jistém napětí. Když neberu v potaz dnes populární drone/doomové kapely (zastoupené nakladatelstvím Southern Lord), nepamatuji takhle pomalou nahrávku. Opravdu, MC už na první poslech šokují svými ultrapomalými tempy, které se natahují jak smažený sýr. I posluchač uvyklý na typické žánrové ingredience se podiví nad svou nemožností pohybu. The June Frost paralyzuje pohybovou soustavu, zalepuje neurony zhoubnou atmosférou, topí člověka v kytarových monolitických mollových kilech. Ani není možné klepat nohou do rytmu, ten často úplně stojí, v bažinatých stojatých vodách se posluchač doslova modlí za další úder bicí soupravy.

Už z názvu je patrné, že si trio vzalo za cíl zhudebnit truchlivě krásné stavy mysli. Funeral doom pro ně není škatulkou zakotvenou pouze ve strachu ze smrti a záhrobí, skupina s ní podivuhodně pracuje a ve finále vůbec nezní nijak depresivně a negativně. Pohlcuje svou nadnášející éteričností, uchvacuje přímo vzletnou náladou. Jakoby člověk stojící nad propastí mohl do ní skočit a necítit se přitom na dně. Někdy MC čerpají z dronové zloby, ta ale emočně nedominuje, je střídána vybroušeně znějící sólující kytarou, která vede zrak až někam zahorizont. Ta právě těmi vysokými, měkce znějícími lsd melodiemi upomíná na dědictví krajanů Disembowelment. O britských devastátorech Esoteric  ani nemluvě (u MC najdete až čtyři vrstvy kytar), jenže těm se v extrémnosti nevyrovnají a ani o to neusilují. Kapela se vyjadřuje nadmíru muzikantsky vytříbeně, nechává stranou žánrový divošský primitivismus, mnohé akustické vyhrávky nemůžou popřít ducha klasické hudby (viz titulní The June Frost). Právě tím spadají do romantičtěji pojaté linie doom metalu, která v jejich případě nemá pachuť patosu nebo kýče. Deska se rovněž může pochlubit fantastickým zvukovým oděvem, jenž svou hloubkou a čistotou umocňuje výsledný dojem.

Co říci na závěr? Mnoho toho není. Protinožci učinili od The Monad of Creation velký krok kupředu. Zbavili se možné konkurence tím, že vlastně nikoho stylově spřízněného nepřipomínají. Od Maniacal Vale je tu opět nahrávka, která dokazuje životnost stylu. Mournful Congregation natočili nádhernou desku, která mi opět dokázala, že pláč někdy nebolí.