Hurá hlavu do zvonu a pořádně do něj praštěte kladivem!
 
Murder Therapy je nejen silně znějící a zvučné jméno, ale pro samotný hudební obsah i dosti výstižné. Proč? Že Murder Therapy hrají death metal, na tom by asi nic zvláštního nebylo. Ovšem každý žánr má své pod- a nad- substance, a tohle je jedna z nahrávek, která je vyhraněná; vyhraněnost je vůbec pojem, jenž Vražednou terapii výstižně charakterizuje. “Symetrie deliria” (taktéž zvláštní jméno pro album) neobsahuje horkou vodou podruhé přelitý sáček ani toho nejsilnějšího čaje. MT jsou silná káva - brazilská, která posluchače „středního“ deathmetalového proudu spláchne silněji než tornádo celou Haiti.

Jací tedy MT jsou? Rozhodně nic pro běžné posluchače žánru. Zapomeňte na odrůdy CC / Deicide, celé Švédsko i všechen old school, tohle je death metal pro otrlce, kteří prožití amoku mají na denním pořádku. MT totiž hrají lehce disonantně a znějí silně psychoticky - naběhlé žíly, vidím rudě, pot, krev kape z nože… Disharmoničtí Suffocation, narvaní Gorguts, zahuštění Ulcerate, nasypaní Immolation, nakřáplí Necrophagist. A takto by se dalo ve výčtu vlivů, pokud by uvedené kapely modifikovaly své znění, aby se této obludnosti přiblížily, pokračovat. Ale konkrétně.

A začnu tentokrát obráceně. Slabinou se může zdát lehce monotónní vokál, který je ne úplně tradičně posazený. Není to klasický ani hrdelní nebo hluboký murmur, spíše natlačený blicí sípot; odlidštěnost sama, nervy, zatmění před očima. Jeho pohlcující síla a sugestivnost ale vyniká třeba ve finálním Delíriu, čili ti, kterým nešmákne, zkuste album od konce, třeba svitne. Sporný asi bude také destruktivní sound, jenž má vlastnosti pancíře, je zdánlivě nahrubo otesaný, ale je čitelný, dynamický a k násilnému vyznění muziky Murder Therapy sedí.

Co do hudby se na Symmetry of Delirium čerpá z brutálního a technického – ale pokakofoničtělého (to i zvukově) - death metalu (připomenou se vám Natron na Livid Corruption). Co by to ale bylo za svojskou kapelu (když jsem výše vychvaloval), kdyby zmíněné dm-polohy byly vedle sebe naházeny jen tak bez ladu a skladu. Obě složky jsou vzájemně prokomponované a pospolité, roztavené v jeden soudržný celek. Skladby neobsahují tuny motivů, neletí jeden za druhým jak na běžícím pásu. MT je spíše přepírají – často rytmicky - z různých pohledů, vrací se k nim a chytrými kytarovými připomínkami doplňují vedlejší riffy, udržují linii skladeb. Celkově jdou přímo k meritu věci, stopáž skladeb tomu napovídá a bez nejmenší okolků okolo sebe střílí a plivou, mrtvoly přibývají. A jsou tu vlastně chvílemi až téměř matematicky znějící pasáže, které silně vyvolává rytmika - ta to vůbec dává, však na pan bubeníka je odkazováno i na SickDrummer.com. Celou tuhle mašinérii fakt neskutečně vedou bicí, jsou nezadržitelným motorem alba a táhnou ho jak stádo splašených buvolů. A protože natlakovaností a intenzitou se album chvílemi vyrovná i solantním kouskům Ion Dissonance, člověk by ani nevěřil, že MT nejsou z Kanady, ale z jižní Evropy.

Symmetry je diktát - jediným slovem se album charakterizovat lépe nedá. Nejsou tu ani pořádně kousky, kde by člověk odpočinul, kdy by měl od Taliánů chvíli klid. I přesto tohle sousto dáte v klidu dvakrát za sebou či víckrát, protože těch 33 minut uteče jak voda a furt nemáte dost. Sem tam by výraznější zpomalení (jako v Delirium nebo Asymmetry, kde flažolet i valivost připomene Gojiru) možná neškodilo, ale materiál, z nějž leze i vlastní xicht, je dostatečně dynamický a polymorfní, takže po skončení alba uděláte co? Půjdete udělat ještě jedno kafíčko, žádný instant, ale pěkně pořádně silnýho turka. Takhle nějak by hráli Neurosis, kdyby se vrhli na death metal. Pořádně nabroušenej, sonickej a nakřáple vybuzenej skřípot… „You can’t save me, you can’t save me… save me, save me…” (Delirium)