Doba pokročila a konečně po třech dlouhých letech My Dying Bride vydali nové album. Ne že by minulý počin A Line of Deathless Kings neznamenal pro mnoho z nás, co máme MDB opravdu rádi, nedostatek zábavy, ale přeci jen jsme se řádně těšili co nového nám desátý studiový počin MDB přinese.

A jak to tedy dopadlo? Inu jako u MDB, co byste od nich čekali? Nezačnou nám zpívat o radosti ze života, o tom, jak slunce krásně svítí a ptáčci cvrlikají. Ne, jen opět tma, černo, dusno, tíseň, zklamání a všudypřítomná smrt.

Pustíme se tedy do tohoto díla. Hned v první skladbě My Body, A Funeral začnou MDB velmi opatrně. Nejedná se o vypalovačku, ani cokoli, co vás na první poslech dostane do kolen. Aaron se, jako vždy poslední dobou, snaží o utrápený výraz zmučené duše; žádný growling nečekejte. Nicméně skladba se od poloviny slušně rozjíždí, kytary hrají prim a vše se zdá, že to pravé ořechové teprve přijde. Zapojení houslí v krátkých intervalech podtrhuje atmosféru skladby. Fall with Me naopak ukazuje MDB v rychlejší podobě. Skladba se nese na kytarách a Aaronově podmanivém zpěvu. Housle Katie Stone navíc dodávají skladbě na intenzitě. Nejpodmanivější částí skladby je kytarové sólo, které svojí intenzitou (ale ne kreativitou) zaujme jistě každého fanouška MDB, alespoň co se novější tvorby týče. The Lies I Sire je sice titulní skladbou, nicméně je jedním z nejslabších článků celého devítiskladbového díla. Ačkoli se všichni snaží, aby skladba byla zajímavá, používají jen zaběhnuté postupy, které jsou sice pod značkou MDB fungující, v rámci žánru jistě nadprůměrné, ale pro skalní fanoušky vskutku nic zajímavého nenabízející. Bring Me Victory je určitě „nejveselejší a nejoptimističtější“ skladbou na albu. Zaujme již v prvních tónech, kdy si někteří z nás vybaví ostravskou Memorii, zejména jejich výborné album The Timelessness (2003). Přesně tuto skladbu bych uvítal vidět na živo. Hudebně nejde o revoluci, ale vše zde pospolu výborně funguje = „It has now begun, The force fed sun beneath, Will conquer all efore, And bring me to my victory“. Echoes from a Hollow Soul začínají velmi nadějně, ale tím asi také veškeré snažení končí. Ani podmanivé klávesy situaci nezachrání. Opět se zde setkáváme tváří v tvář smrti, jejíž průběh je vyjádřen v celém textu skladby. Hudba - průměr, bohužel. ShadowHaunt se nese v podobném duchu jako skladba předchozí, nicméně i na slabší growling zde dojde a skladba má drive, to se jí nedá upřít. Santuario di Sangue jsou typičtí MDB. Pomalé tempo, kde je atmosféra napjatá do maxima a Aaronův vokál nic neulehčuje je všudypřítomná. Sólo pro housle se nedá ohodnotit jinak než jedničkou. A Chapter on Loathing nás přenese do dob minulých, tak minulých, že jen alba Turn Loose the Swans a As the Flower Withers by se daly přirovnat k atmosféře této skladby. Death metal nám konečně po dlouhé době zavítal i do vod MDB a není to na škodu. Škodou je jen to, že takovýchto fláků není v kuchyni nevěst více = „The great beast of religion sears me“. Jedenáctiminutová Death Triumphant nám uzavírá album, které celé trvá bezmála hodinu. Tento opus se nese v tradičním pojetí MDB, jak je známe z posledních alb, a je důstojným závěrem celého putování po For Lies I Sire.

Produkce desky je výborná. Obal a booklet jsou působivě zpracované. V limitovaném digipacku samozřejmě ještě lépe, protože booklet je rozšířen a navíc je doplněn druhý „guitar“ booklet s tabulaturami a trsátkem, což potěší i ty laiky mezi námi, kteří na kytaru nehrajeme.

Co říci na závěr. MDB natočili album, které není slabé. Je nadprůměrné, nicméně v kontextu alb MDB zaostává. Ne v produkci, ta se od minulých alb značně zlepšila, ale v hudbě. MDB tentokrát nepřinášejí téměř nic nového, jen vaří z toho, co uměli a umí stále. Personální změny v kapele, doufejme, v budoucnosti přispějí ke změně tohoto trendu. Pokud by příští album bylo podobné, bylo by již na něj pohlíženo daleko kritičtěji. Ten, kdo si For Lies I Sire koupí, neprohloupí. Stále se pohybujeme ve vysokém nadprůměru žánru doom metalu. Nakonec je třeba podotknout, že celé album je nadmíru dobře propracované do detailů, které se ale často při přehrávání na věži ztrácejí, proto je dobré na něj alespoň jednou použít sluchátka, kde celá krása skladeb vyzní tak, jak má.