Nevěsta stále neumřela

V dnešním uspěchaném světě, ve kterém se současné hudební trendy mění tak rychle, že se v nich běžný posluchač není schopen orientovat, se desky britských doometalových klasiků My Dying Bride jeví jako oázy klidu. Vydávají své počiny v tichosti a zůstávají tak širší veřejnosti utajeným tipem.

Poslech však není záležitostí jednoho či dvou poslechů. Síla MDB tkví v pomalém přesvědčovacím procesu, ze kterého již není cesty zpět. Více a více se ponořujete do světa koncentrované melancholie a zádumčivých temp. Že nejde jen o prvoplánovou depresi svědčí i snaha kapely pojmout do relativně úzkého žánrového vymezení cizorodé hudební inspirace, které zabraňují vzniku tvůrčích stereotypů. Náladovým Angličanům se toto daří nadmíru dobře a o tom svědčí celá jejich diskografie. Když vydali průlomovou třetí desku The Angel and the Dark River, lidé se ptali, kam zmizel expresivní řev Aarona Stainthorpa a agresivní kytary. Ještě větší šok se dostavil, když v roce 1998 vydali dílko s prazvláštním názvem 34,788%.....Complete, kde se jejich pomalý metal mísil s triphopem a elektronikou. Co ale mají všechny jejich nahrávky společného, je jednotící emoce. Kontemplativní zpytování a vyhrocená existencionální úzkost ze života je základním atributem celé tvorby MDB. Mnozí ji označují za depresivní, ale z přemíry vnímatelova souznění a samotné oduševnělé krásy reflektující život ve své celistvosti, je toto označení mylné. Jinak by si každý jejich fanoušek dávno hodil mašli.
 
Nic se neděje?

Poslední deska Britů se už pohybuje někde jinde. Zní mnohem klidněji, s přechody jedno-tlivých motivů se nespěchá, snaží se nápady zúročit a vytěžit z nich co nejvíce. Mnohde nacházím paralely se stále slavnějšími islandskými Sigur Rós. Vůbec, celou hodinu trvající album uteče jako voda. Moře a jeho vlny příhodně naplňují představu o jejich současné tváři maximálně. Kytarové riffy se nechávají doznít, za přítomnosti decentních kláves se variuje nálada a plynule na ní se staví další kytarová konstrukce – jednou melodická, podruhé zas řádně heavy. Stále se divím, jak je možné, že pouhých osm skladeb na tak rozlehlé časové ploše nepůsobí rozvlekle. Jak jinak si vysvětlit, že první píseň trvající devět minut vůbec nenudí? Kéž by se totéž dalo říct i o „pseudohitech“ rádiového mainstreamu!

Uzavřenost alba podmiňuje jeho dramaturgie. Na obou jeho koncích dominují monolitické pohřební pochody s výraznými melodiemi (iniciační hit The Wreckage of My Flesh a monotematický epilog A Doomed Lover). Intimní klenot, v pořadí čtvrtá My Wine in Silence, vybočuje z „kovových“ nálad akustickou kytarou a křišťálově průzračnou křehkostí. Netypická věc a jeden z vrcholů celé desky. Těžko vyzdvihovat další, i když plačtivý klavírní závěr The Prize of Beauty za to rozhodně stojí.

S konstatováním fantastické úrovně celé diskografie My Dying Bride se nemá smysl dále Songs of Darkness, Words of Light zabývat. Nevěsta má tuhý kořínek. Jen tak neumře.