Měl bych začít od začátku. Netušil jsem, že když začnu psát na marastu o kapelách, kterým se tady prozatím nedostalo mnoho prostoru, stane se z toho skoro tradice. Rozhodně to nebyl záměr. Vždycky se dostanu k nějaké nahrávce, která se buď minula hodnocením nebo jednoduše jí jaksi pořádně nikdo nevěnoval dostatečnou pozornost.
A jsme rázem u Napalm Death. Přívlastků u této legendární skupiny bychom našli bezpočet, proto tentokrát není třeba uvádět historiografii nebo dokonce analýzu žánru (ve své sbírce jsem napočítal dvacet (?????!!!!!) titulů). Navíc když ND jsou

jeho pilířem. Je vhodnější se rovnou vrhnout na jejich poslední desku Code is Red...Long Live the Code (mimochodem výborná parafráze). Ostrované mají tuhý kořínek a po albu Enemy of Music Business, jenž je jakýmsi návratem k jejich kořenům, jaksi ustálili svou tvorbu. Order of the Leech vynikalo ještě větším tahem na bránu a hlavně excelentním zvukem, na druhou stranu „hitovějšími“ nápady hýřila více předchozí deska. Ten impuls od samotného bandu – totiž jít proti proudu času až někam ke konci 80. let – byl ostatně prezentován na pokračování vzdání holdu extrémním klasikám (Leaders Not Followers).
A jsme možná u hlavního problému poslední placky. Věřím však, že tuto potíž nepociťují všichni. ND se v současnosti už nikam nevyvíjí – „kód“ by dal označit v řadě za třetí variaci na „nepřítele hudebního byznysu“. Je to poněkud trpké zjištění – Napalm Death se už od Scum na každé desce vždycky vyvíjeli někam dál a poslech byl tak pokaždé překvapivý a plnohodnotný zážitek. Harmony Corruption, Fear, Emptiness, Despair (pro mě nejlepší cd celé napalmovské diskografie), následující Diatribes – všechny progresivní a hledačské až na půdu.
Nástup novinkové desky - jednička Silence is Deafening - je však dechberoucí jízda přesně v napalmovském stylu. Očividně nostalgicky hraný HC/punk (do toho patří i sociálně kritická textová náplň) s grindovými klepačkami sype od začátku do konce, Barney má klenot v hrdle, zde není co řešit. Jen s přibývající stopáží se úsměv trochu zarovná – možná by nebylo od věci zmizevšího Jesse Pintada nahradit novým kytaristou, který by také skládal a oživil současnou tvář ND. Dalším nemilým faktem je překvapivé zjištění, že Danny Herrera v

sypačkách místy nestačí... inu, i grindeři stárnou. I přes veškerou kritiku se však lehko přeneseme přes zdařilé zahostování Jello Biafry v sedmičce The Great and the Good a dostaneme se na samotný závěr, kde posluchače čeká snad nejlepší skladba – sedmiminutová Morale jako by vypadla z továrenské dílny Godflesh. Pomalá industriální lázeň podpořená Greenawayovou slovní deklamací má ve vygradovaném závěru fantastickou atmosféru. Musím ještě zmínit, že na cd je jako bonus i ke shlédnutí klip k této písni.
Code is Red...Long Live the Code je však přes veškeré remcání skvělá věc. I přes jistou předvídatelnost musí uspokojit nejen skalní fandy, ale i ostatní. Na závěr má osobní reminiscence: vzpomínám si na to, jak se asi před osmi lety ke mně dostalo oficiální video Live Corruption z léta páně 1990. Dosud se na to nedá zapomenout, přenos energie až do mého obýváku funguje doteď. Na poslední desce tento aspekt jejich tvorby znovu ožívá. Napalm Death mají můj hluboký respekt.