Již 10. deska těchhle death-grindových veteránů, druhé album od dob, co dali vale Earache.
Co album přináší?? Hlavně nečekejte nějakej převratnej skok (snad jen Barneyho krátkej sestřih), protože NAPALM DEATH to jednoduše nemaj zapotřebí. Mají jaxi patent na svý jednoduchý rify, ale tím jak stárnou a zdokonalují se, nabírá jejich tvorba na šťávě (tím neodsuzuj starý kultovky), aniž by byla vtíravá jak šlapka na chodníku. Co mě na tejhle desce dostalo, jsou vokály. Barney používá jen dvě polohy, a to tak že tu skřehotavou jen občas na dokreslení (často v kombinaci s druhým krákorákem Harrisem) a tu bručící pořád. Na tom by nebylo nic extra, jenže způsob, jakým si zpracoval jednotlivý linky, je prostě žrádlo. To, že před deseti lety vzali za bicí Herreru místo druhého Harrise, se s každým albem ukazuje víc a víc jako +. Dnes bych si už u nich nedokázal představit toho tupače s mikádkem…
Takže, pokud se vám líbil starej napalm i ten crossoveráckej, tahle deska i ta starší „Enemy Of The Music Business“, vás musí bavit.
P.S. Určitě nevěřte kecům, že poslední dvě alba ND jsou návrat k „From Enslavement To Obliteration“, ten crossover tam totiž bude už vždycky a když bude nasypanej, bude to v klídku. Kdo si chce poslechnout moderní odkaz na „From Enslavement To Obliteration“, ať sáhne po „Hate Breed Suffering“ od LOCK UP, tam není co řešit.