Napalm Death na novém albu řádí, šílí až k totálnímu zešílení, píchají do očí, jehlicemi propichují bubínky a masakrujou až k domrdání! Time Waits for No Slave s ovečkami nemá slitování, nebere žádný oběti a všechny rovnou popravuje a posílá do nejhlubšího zapomnění. Je narvané zuřivými a chytlavými riffy, přímo pulzuje a v uších vybuchuje v jaderné detonující kokony, které explodují každou vteřinu a přenáší na poslouchače v nich spoutanou energii. Je vlastně neuvěřitelné, s jakým elánem, zápalem, upřímností a s jakým entuziasmem se Napalm Death i přes odehrané čtvrtstoletí neustále probojovávají přes extrémní muzikou narvané bitevní pole. A toto se netýká jen alb, ale i jejich nespoutaných a o jakékoli pózy a píčoviny odlehčená živá vystoupení.

Samozřejmě je jasné, že Napalm Death nepřipravili žádnou hudební revoluci, ale že by zas jen pevně v otěžích třímali svůj lety vybičovaný styl, který je synonymem pro extremum v jakékoli formě, to ne. Jo, svý klasický nakopaný, skočný, paroháčový, crustový punkovačky udržujou velmi velmi, ale vlastně průběhem Time Waits for No Slave pravidelně protínaj svůj klasickej styl novejma prvkamana, s kterýma přicházeli už v době Diatribes nebo třeba Fear, Emptiness, Despair. Mírnými žánrovými přesahy vstupují do blacku, sází disharmonické vyhrávky a nabývají tak i atmosfér, které by člověk v grindcoru úplně běžně nehledal. Ale ND klidně vypálí i navrstvený „zpěvný” motiv nebo namíchají zvukového, jemně samplovaného, podkresu. Napalm Death tak jsou úžasnou směsicí, která dnešním zvukem a současně moderním přístupem v nezapomnění udržuje tradice bordelózních žánrů tak, že nemůže urazit žádného nového posluchače, aby přitom přišla o ty, které za léta neutuchající prací získala a nastřádala. Napalmáci i přes svůj pokročilejší věk velmi jemně a lišácky balancují na hranici dokonale stravitelného „moderního old-schoolu” (zajímavý termín, že ano?) a vkusným experimentováním dochucují nasypané kovové žánry, které jsou nám všem velmi dobře známy. A má smysl zmiňovat výkon Barneyho a hysterickým ječákem doplňujícího Mitche?

Je to tak! Napalm Death je 25 let, naflákali čtrnáctou desku a po šedinách či vráskách není ani vidu, ani slechu. Album působí nekřečovitě, uvolněně, je rychlé, ne tak nekompromisní a intenzivně kvapící jako předchozí Smear Campaign, ale je ohromně živé, rozmanité a třaskavé až to bere dech, a to i přes svou úctyhodnou délku padesáti minut. No co mám dál psát, už se těším na livko, které zajisté dokáže, že tahle smrtka toho má ještě dost před sebou! Devítka jak vyšitá.