Tři roky od poslední desky Time Waits for No Slave se Napalm Death vrací nejen s cd ale i již klasickým mini tour po českých štacích, které startuje dnes v Jablonci. Pro zajímavost ještě uveďme, že si kapela zahrála v sobotu v nepálském Kathmandů, cestování jim problémy evidentně nedělá.

Utilitarian je 14. zásek (řadový) ve velmi bohaté historii Napalm Death, během níž dokázali, že nejsou kapela, co by stála na místě a tvořila desky vyloženě z nutnosti. Po řekněme na jejich poměry experimentálnějším období na přelomu milénia si deskou The Code is Red...Long Live the Code ustálili svůj rukopis, který jenom zdokonalují. S každou další až do té aktuální se neustále lepší zvuk. Novinku tak mohu zvukově označit zřejmě za nejlepší.

Co do rukopisu se tedy žádná velká revoluce od posledního kotoučku nekoná. Kouzlo Napalm Death je však v těch malých nuancích, kterými mění, lépe řečeno doplňují, svůj styl. Novinka působí na první poslech oproti té předešlé více „disharmonicky”. Ale už minulé album naznačovalo jistý neklid, jen v mezích Napalm Death, nehledejme žádnou Kanadu.

Herně není samozřejmě co vytknout, ono co po těch letech chcete vytýkat kapele jako Napalm Death. Intenzivní bicí Herrery jsou opět jako parní válec, který tlačí celou kapelu vpřed, kytary jakbysmet a to si ještě Mitch stíhá dávat velmi bravurní backing vokály. Zpěv je opět jasnou devizou a rozpoznatelným znakem, přesto Barney jde opět trochu dál. Nebojí se chorálů. Lahůdkové party v Leper Colony nebo také v Fall on Thier Swords nelze přeslechnout. Z čistých partů v Fhe Wolf I Feed jsem pro změnu podezříval hostování fearfactorovského Burtona C. Bella, ale opět to má na svědomí Barney. Tyto kousky jasně dokazují, že Barney se svými vokály neustále pracuje a tvorbu Napalm Death tím nejen obohacuje, ale hlavně odlišuje od ostatních souputníků v žánru. K tomu se dá přičíst i práce s hosty. V minulosti jsme tu měli např. Anneke van Giersbergen, na Utilitarian se s hosty šetří. O to víc je jediné zastoupení v podobě Johna Zorna naprosto vynikající. Tolik populární míchání saxofonu s tvrdou hudbou v dnešní době zasáhlo i Napalm Death. Nicméně křížení dopadlo na výbornou a Everyday Pox patří k tomu nejlepšímu z desky.

I když se může zdát, že hudba Napalm Death nevyžaduje při poslechu tak pozorné soustředění jako u jiných kapel, chce si to novinku důkladně naposlouchat. Po pár posleších totiž vše sedne krásně na místo a vynikne její kouzlo. Deska má tempo a jasný tah na branku, je krásně vyvážená a obsahuje skladby, které jsou právě jak „nervní” tak i klasické přímočaré úderky. A takovou je i klipovka Analysis Paralysis, která dá připomenut klasickou tvorbu kapely z dřívějších let. V obou případech je to, eufemisticky řečeno, totální smršť.

Nedá se nic dělat. Napalm Death zrajou jak víno, tvoří stále svěží, bezkonkurenční desky, s kterými udržují krok s dobou a podávají stoprocentní výkon na pódiích. Co víc chtít od 31. leté kapely? Nepřestávat. Hledat na aktuálních Napalm Death chybu je zbytečnost.