Čtvrté plnohodnotné album Napalmed je již nějaký ten pátek venku. Zvídavá otázka, zda se severočeské duo pohnulo od svých noisových konstant, je nabíledni. Tentokrát došlo k netradičnímu kroku: dvojka se s

pomocí fenoménu Myspace dostala ke dvěma japonským nekonvenčním hudebníkům a po vzájemné domluvě se obě strany domluvily na spolupráci. Vznikla tak kolaborace na dálku, jakýsi střet dvou pojetí avantgard a zároveň jejich syntéza. Napalmed vždy tíhli k analogům a vlastnoručně sebraným a ozvučovaným kusům čehokoliv, na této nahrávce (opět vyplněné po okraj možností stopáže CD) místy sahají po digitálním ruchu a taktéž se podřizují improvizaci Japonců.
Zprvu jsem se zaradoval nad tím, že soubor ustoupí od svého apriorně zamýšleného hudebního diletantství a svůj záměrně vyexponovaný hlukový primitivismus dokáže převést na vyšší koncepční úroveň. Nic proti této dosavadní „estetice“, odporu proti čemukoliv hudebnímu, jen tu vždy existuje cosi jako vývoj a ten se přece objevuje ve všech uměleckých vyjádřeních, noise nevyjímaje. Napalmed však nabízejí v novém kabátě stále stejné schéma, které zní v kontrastu s výše uvedenými faktografickými údaji o to víc chaběji, čím víc zvukových inspirací posluchač očekává. Kýžený efekt „hlukového naplnění“ se nedostává. Jednotlivé skladby sice vlastní zajímavá základní aranžmá (které určitě obsahují s nimi spjaté pocitové konotace), jenže ty se nikam nevyvíjejí, negradují, nestupňují, ale ani naopak neztišují, nedekonstruují - aby se následně spojily v nečekaných obratech. A co je nejhorší, nešokují, nehumánně nebombardují, nečiní, neboří, nemučí. Jakoby jen se spokojeností samy sebou plynuly.
Od obecné polemiky ke konkrétním příkladům. Páteř alba tvoří dvě půlhodinové

skladby (první s altsaxofonem Hiroyuki Fujiwary, druhá s kytarovou hrou Teruhiro Shiojimy, jejíž duch Alex Švamberk trefně připisuje ranému Robertu Frippovi) proložené třemi doplňujícími vsuvkami, jakýmisi „oddechy“. Je to paradox, ale právě ony kratší kusy jsou přesvědčivější v tom, že dokáží navodit dojem jakési zamýšlené ‚variace na jedno téma‘. Zbylé dvě mamutí věci jsou pouhým vyplněním hrací doby, kde se s přibývajícím časem jenom množí otazníky, kam to celé vlastně povede. Jedeme dál. Freejazzový saxofon v industriálu či noisu častokrát produktivně uplatnil a prohloubil jeho kakofonickou chaotičnost, zde jen ilustruje neschopnost pochopit „náladu“ nebo myšlenku skladeb (nebo to může být klidně naopak). Hiroyuki Fujiwara ve dvojce D-sax Weirdax zuřivě kvílí a podává vskutku fyzický výkon, do něj mostecké duo přidává svůj typický tovární arzenál, ale výsledek zejména v její druhé půlce vyznívá naprázdno. Ještě k té improvizaci. Jedním z jejích rysů je přece také souhra, komunikace mezi spoluhráči, nikoliv pouze samolibé předvedení největšího nasazení, jakého jsem schopen, bez ohledu na mé partnery. Příkladem sevřené a sehrané organické jednotky v totálním avantgardním extrému bylo v sedmdesátých letech Yosuke Yamashita Trio, které ve svých brutálních freejazzových vystoupeních dokázalo využít svého klasického hudebního vzdělaní k jeho destrukci právě za pomoci jeho „vymožeností“. Právě proto má jejich ultramasakr „hlavu a patu“ (poslechněte si živák Miasma z roku 1976 - větší nářez už NIKDY nebude zopakován).
Co v textu doposud vnitřně rezonovalo, nyní řeknu otevřeně a na rovinu. Zdráhám

se u Napalmed užívat muzikologické pojmy, kterými jistě autoři pohrdají, nicméně se obávám, že jejich studiová improvizace již vyčerpala své plody a je nutné se poohlédnout jinam. Živelnost a hlasitost živých vystoupení je častokrát na CD nepřenosná, ale koncept (ano, už listujte slovníky) za ním uslyšíte vždy. Od geniálních Ground Zero (respektive od Otomo Yoshihideho) nedostanete učebnicové partitury, ale surový a maniakální bezuzdný výplach; přesto jejich „kompozice“ nejsou nějakým pelmelem (jakým je právě Napalmed na této nahrávce), ale koncepcí v tom slova smyslu, že vědí, kam a do jakého stavu chtějí vnímatele uvrhnout. Pekelné záznamy jejich vystoupeních toho budiž důkazem. Zde stále nevím, proč to je takto a ne jinak. Jistě, očekávám ohánění se argumentem „improvizace“, ale to budeme bloudit v kruhu.
Čili: Autor těchto řádků rozhodně po Napalmed nechce, aby začali tvořit „hudbu“. Nikoliv, jen by se mohli příště zamyslet, kam svým pojetím hluku chtějí posluchače zavést. Takto se mi to jeví jako prázdné kladení důrazu na vlastní radost z tvoření noise bez špetky sebereflexe.

PS: Napalmed patrně chytli druhou mízu. V době napsání tohoto textu již na svém kontě mají další nahrávku – lépe řečeno demo – pojmenovanou Syn velikosti R. Sedm skladeb z celkového počtu osmi jsou ke slyšení na jejich Bandzone profilu.