Většina kritických textů zaobírajících se industriální nebo noisovou tvorbou se odehrává v těchto mantinelech: buď recenzent zvolí impresionistický přístup a čtenář se dozví tok myšlenek poslouchajícího, nebo znalec zvolí hlubší začlenění do kontextu scény, což ovšem laikovi mnoho neřekne. Je to však jen část mozaiky přístupů k tomuto minoritnímu žánru, přičemž hlavní je především sám impuls k jinému vnímání na kost oholených zvuků. Návod na poslech industriálu neexistuje, zbývá jenPromo materiály říkají: INTENZIVNÍ INDUSTRIÁLNÍ INZULTACE! A mají pravdu.subjektivní sdělení osobního zážitku plus výčet použitých nástrojů (u Napalmed to byly doposud rozličná železa, kovy, plechy, pružiny, dřeva, umělé hmoty, sklo, mixér, voda, kameny, elektroniku fungující, rozbitou i preparovanou, mikrofony, efekty pedálové i jiné, hlasy, samply, smyčky, nahrávky, poloplaybacky, předtočené pásky, atd.).
Napalmed se tentokrát podařilo vytvořit atmosférickou nahrávku, která staví na monoliticky neměnném soundu a na tomto základě pokouší trpělivost posluchačů. Napalmed již noisem neničí, neboří, ba téměř naopak, staví a budují. Už to není nahodilá změť továrního odpadu, nebál bych se použít slova umírněnost ve výrazu. Matadoři šíleného výplachu Merzbow jdou stranou, Napalmed spíše než nahodilými ruchy tvoří plochy a zdi. I když se jedná opět o improvizaci, nějaká koncepce za tím vším rámusem je slyšet.
Třetí deska obsahuje pouhou jednu skladbu zabírající celý čas CD, tedy bez několika sekund plných osmdesát minut. Zprvu je slyšet jakási obří pračka na lidi metamorfující do čím dál tím víc odosobnělého bordelu. Na pozadí tovární megalopole a nekonečné kovové masy se odehrává souboj dílčích industriálních součástek. Až tyto součástky-detaily dál rozvíjejí nepropustnou hlukovou rakev.

Je to pomyslný dialog všech kusů železa, ocelového zábradlí, dvoukoláků s kradeným kovovým šrotem, mosazných tyčí, dštění sirnatých oblaků z uhelných elektráren, pohybu pásových rypadel, jeřábů, řetězů a kloubních zařízení, řevu motorů nákladních aut a vysokých pecí, odstřelování dalších a dalších tun zeminy, klapání železničních vagónů, pravidelně se opakujících rytmů pásů, destrukce přírody a (nejen) lidského života vůbec. Obrazovou asociací budiž makabrózní obraz zdevastovaného hnědouhelného pásu severních Čech. Posledních dvacet minut je těžkotonážní destrukce všeho živého, hluk se proměňuje minimálně, je hrubší, silnější, zlejší. Jak se celá skladba blíží k časovému limitu stříbrného kotouče (tj. 80 minut), náhle utichá a končí. Těžko říct, co by se stalo, kdyby Napalmed vydali 2CD. Nicméně posledních dvacet minut je skutečně velmi neměnných; těžko říct, zda ku prospěchu či škodě.
Depresivní? Statické? Nicneříkající? Nudné? Tak jako abstraktní vizuální tvorba má probouzet myšlenkové asociace, působit na diváka silou, jejíž účelem je dát rozumem nerozložitelný smyslový zážitek, tak i zvuk může otevírat brány smyslové poznání. Nicméně mix obojího je na vystoupeních dobré i z praktického pohledu. Šikovný VJ dokáže projekcí oživit jinak dost statickou podívanou.
Co je třeba pochválit, je netradiční ručně dělaný obal, se kterým si autoři projektu dali práci. Je tvořen několika slupkami, které, když kalendářně otočíte, vytvoří pokaždé jiný obraz. Když ho rozložíte, uvidíte jakýsi trojúhelník. Nevím, zda pánové brali inspiraci v časopisu ABC, ale toto se jim opravdu povedlo. A samotný potisk na stříbrný kotouč je plný rezavých šroubů. Trefné.
Shrňme to. Napalmed pokračují ve svém pojetí hluku. Nezávislí, sví, i nadále vyvolávající protichůdné reakce. Co se mne týče, já si u jejich třetího

studiového počinu odpočinu. Vyčistím trubky, naložím se do industriální lázně, zadarmo se projedu po Vítkovicích. I když si na konkrétní bodové hodnocení netroufám, přesto ode mne palec hore. A kdo by se chtěl blíže seznámit s českou industriální scénou, nechť otevře kulturní magazín UNI 9/2005.
PS: 24. září se na sedmičce střetnou Napalmed s Guapo.