Nevím, kdo kam šel, ale Nasum se na to nakonec vysrali a do těch hoven nešli. Discordance Axis is dead, Phobia is dead (dokud neangažujou zručnějšího sypače), grind core is dead… jen v těch Prachaticích a ve Švédsku to nějak nechtěj pochopit… Jak? Napalm Death? Na ty sere pes, ty jsou dobrý leda tak do Roxy…
Žádná další z řady poctivých desek, která muzikantským umem ukazuje ostatním, rádoby extrémním, kapelám dveře ze “scény“ (nebo opačným směrem?). Žádná schovávačka, žádný “Dělej, že děláš,“ grind ta life!
Ačkoli je Helvete opět ve znamení drcení, Mieszko s Jesperem a Andersem chtě nechtě (tedy chtě chtě) uvázali rudé šátky a coby pionýři stylu se vydali na dobrodružnou výpravu za hranice ortodoxu.
Možnosti nahrát novou desku se zhostili s nadšením debutantů. Před plachtu Nasum se postavili s hrdostí a jsem tím, kdo první uhýbá pohledem… se nedá ustát.
Ok, rozhodně čistší zvuk. Helvete není tak nabasované, lépe lezou melodie. Helvete není ani tak crashově nasyčené, což sice grindu náramně sluší, ovšem takhle je podstatně konkrétnější virbl, takže budeš mít radost.
Sound nesmírně prospěl také vokálu, který je mnohem naléhavějším, přesvědčivějším, zbaví vás argumentů… jen svěsíš hlavu a zalezeš si do kouta, kde si uděláš chvilku na své černé svědomí. Intenzivní, vitální, extrémní, emotivní!
Uctívám onu klasicistní kombinaci švédských odrhovaček se straight forward grindem (no tupa mince, no tupa gore!), ale k Helvete tato definice pramálo sedí. Oněmi emo/atmo linkami, jež byly na Human 2.0 jen v roli zpestřujícího, ale okrajového komparsu, nasáklo celé nové cédo.
Progresivními jsou sekané thrash core riffy, pohanské vybrnkávačky (pagan crust!), rámce riffů přesahující frázování, ale hlavně neočekávané, strhující kompoziční momenty, které daný song téměř zpravidla vysílají do vyšších dimenzí extrému. Nasum je stále nasypaný až po okraj pytle… si to masakrování vyloženě užívají.
Nasum 3.0 je více human než Human 2.0, jen nevím, kde se v té mašině bere tolik emocí. Ne, Nasum je human bez umělých přísad.