Michel Gondry měl tu smůlu, že si v oblasti celovečerního filmu udělal jméno na „filmech Charlieho Kaufmana“. Ano, tak jsme jim (i já se k tomu přiznávám) říkali, aniž bychom brali v potaz, že na Věčném svitu neposkvrněné mysli se Gondry podílel i scénáristicky. Pro tentokrát se tedy uznávaný klipař rozhodl, že Nauka o snech bude od začátku do konce jeho vlastním dílem.

Stephane (Gael Garcia Bernal) se po smrti otce stěhuje za matkou

zpět do Francie. Jeho práce ale není vůbec tak kreativní, jak mu matinka slibovala, a jako na potvoru se do sousedního bytu zrovna nastěhovala okouzlující Stephanie (Charlotte Gainsbourgová). Ta by mohla být Stephanovou spřízněnou duší, a to nejen kvůli jménu. Oba mají fantazii a rádi vyrábějí podivné věci. Jenže plachý a zranitelný Stephane se realizuje spíše ve snech a začíná mít problém s jejich odlišením od reality.

Gondryho režie sedla Kaufmanovým scénářům hlavně proto, že jeho vizuální fantazie se naprosto sladila s představami křehké scénáristovy duše. Ke Kaufmanově spokojenosti dokázal jeho vize přesně převést na plátno, aniž by jim jakkoli ublížil. Ba naopak. A opět tu máme ohrané tvrzení, že skvělý film potřebuje jako základ skvělý scénář. Vůbec netvrdím, že scénář Nauky o snech je špatný, jen je hodně nekompaktní a postrádá silnější a bohatší příběh. Gondry se co do obsahu soustředil hlavně na charakter hlavního hrdiny, který je do jisté míry autobiografický (natáčelo se v Gondryho starém bytě). Jenže můžete do nekonečna animovat celofánovou vodu a nakonec dojemně nechat zacválat plyšového poníka, aniž by to v divákovi vyvolalo jinou než esteticky libou emoci.

Bernal hraje výborně a je sladký až k zbláznění, Gainsbourgová je snad ještě lepší, ale jejich vztah jako by byl jen načrtnutý na povrchu a vznášel se vysoko nad lesem ve člunu i nad divákovým srdcem. Tak trochu to vypadá, že Gondry vzal z nočního stolku zápisník svých snů, vzpomněl si na nešťastnou lásku z mládí, všechno napsal na lístečky a poslepoval dohromady.

Předchozí odstavec možná vyzněl kritičtěji, než by bylo záhodno. Gondryho snové vize a schopnost „neuměle“ (rozuměj zajímavě a roztomile) animovat v podstatě cokoli jsou nádherné a člověk z nich má opravdu požitek. Nauka je navíc hodně vtipná. Spousta legrace vzniká z bilingvního prostředí, ve kterém Stephanova francouzština nemá šanci a všichni si z něj střílí. Dalším zdrojem humoru jsou Stephanovi kolegové, kteří reprezentují podivíny poněkud jiného ražení. Například sazeč Guy (Alain Chabat) je ve vztahu k životu protipólem hlavního hrdiny, ale uvnitř asi stejně nejistý, je vlastně jediným Stephanovým přítelem. Nejsměšnější je samozřejmě sám hlavní hrdina, naivní, křehký a pomatený jako jeho roztodivné vynálezy.

Snímek jako celek vlastně nakonec přes absenci určitého řádu a velký důraz na formu pojednává o věcech běžných a důležitých. Jen to nedělá konvenčním a jednoduchým způsobem. Připomíná nám, že hodnota věcí nespočívá v jejich ceně nebo stáří, ale v našem vztahu k nim. Každá věc, i porouchaný jednooký plyšový

poník může být krásný pro toho, kdo ho má rád. Každý člověk je svým způsobem podivín a každý se do určité míry strachuje sám o sebe, když vstupuje do mezilidských vztahů. A když to všechno smícháte dohromady, vznikne z toho pořádný chaos, ve kterém se můžete začít ztrácet.

Stejně tak se asi budete ztrácet v pavučině Stephanových představ a brzy nebudete vědět, kdy hrdina sní a co se opravdu stalo. Při závěrečných titulcích asi jen režisér jistě ví, jestli to se Stephanem a Stephanie dopadlo dobře nebo ne. Ale není to jedno? Jde přece o sny a s nimi to není vůbec tak jednoduché, jak by se z úvodní Stephanovy přednášky zdálo. A každý Gondryho fanoušek bude nadšen.

---- --- -- - -- --- ----

Francie, 2006, 105 min
Režie: Michel Gondry
Hrají: Gael García Bernal, Charlotte Gainsbourg, Alain Chabat, Miou-Miou