Pokud se zeptáte několika na sobě nezávislých lidí, libujících si v tvrdším progresivním metalu, kdo že je podle nich jedničkou na soudobé scéně, dostanete se dříve nebo později ke jménu australské partičky Ne Obliviscaris. A právě tito pašáci oslovili prostřednictvím sociálních sítí své příznivce ještě před vydáním skvělého alba Citadel u Season of Mist, aby mohli realizovat starší materiál ve formě 300 kusového nákladu EP. Místo potřebných 40 tisíc dolarů se jim však podařilo vybrat více než dvojnásobek, a tak letos v krátké době vydali hned dvě třípísňová EP Sarabande to Nihil a Hiareth.

Kapela z Melbourne by se velmi zjednodušeně dala charakterizovat jako technicky propracovaný progresivní a melodický black/death metal se dvěma zpěváky, houslemi a hlubokou studnicí neotřelých nápadů, kterou si chlapi vykopali vzadu za domem na zahradě, aby bylo stále z čeho brát. Ke slovu tak přicházejí procítěné vyhrávky s čistým vokálem záhy vystřídané dravými kytarami splétajícími melodie s jednou tklivým a podruhé skočným přizvukováním houslí, hluboký growling oponující ječáku a obráceně, atmosférické motivy podpořené instrumentální vyzrálostí a netradičním muzikantským fantazírováním.

Jak bylo řečeno, obě placky obsahují dosud nevydané skladby zkomponované v letech 2004-2005. Šestice, která se po vydání Citadel nachází v životní formě, dosáhla hojným koncertováním po celém světě přesvědčivého muzikantského fortele. S tím se vrátila do studia, aby oprášila zapadlé tóny pozapomenutých skladeb a výsledek je zajímavý. Oproti novější tvorbě jsou písně méně „emo“, chladnější a odtažitější. Přitom však poctivě propracované, jak velí zkušenost vyhraných muzikantů.

Materiál na Sarabande to Nihil a Hiareth se nijak zásadně neliší ani zvukově, ani hudebně, přesto prvně jmenované má o něco méně patiny a nevyzní tak undergroundově jako to druhé. Všechno sedí perfektně, jako u pověstné prdele a hrnce. Ne Obliviscaris nejsou druhem kapely, jejíž produkce vám prošumí uchem bez zřetelnějšího dojmu. Naopak je posluchačova pozornost neustále poutána novými a novými vjemy, takže se vlastně ani nudit nelze. Po poslechu se automaticky dostavuje cukání pustit nahrávku znova. Taková je její intenzita a barevnost.

Když zmíníme ještě přehlednou a čitelnou produkci ve studiu, máme tady dílko, jehož kvality se řadí do přihrádky "nadčasové" a odstup deseti let od složení k vydání není nijak zvlášť rušivý. Chvíli vás bude muzika kolébat a následně zase strhne nespoutanou živelností. Ne Obliviscaris jsou něco jako manuál proti jednotvárnosti. Zbývá dodat, že zdařilé grafiky se chopil sám zpěvák Xenoyr. Takhle se to dělá!

Sarabande to Nihil - 80%
Hiraeth - 70%