Že je Tomáš Kohout stravitelný se svou produkcí jen pro určitou část posluchačů, je věc dávno známá. Nebudu tady zdržovat představováním jeho dalších projektů, protože je zcela jasné, že drtivá většina čtenářů ví, o kom je řeč. Snad jen pro pořádek, člen Master’s Hammer a tvůrce projektů Kaviar Kavalier a Necrocock.

Budu-li brát Tomášovo tvorbu ze svého pohledu, musím jednoznačně upřednostnit právě projekt Necrocock. Každé jeho album, jak Praktiky pohřebních ústavů (2004 Shindy), tak i Konvalium (2002 Shindy) má svůj vlastní život a vždy se jedná o příběh.

Nejinak tomu je i u nového počinu nazvaného Lesní hudba. Tentokrát

Necrocock nesáhl po tak morbidním tématu, jak tomu bylo u posledního nosiče (Praktiky... jsou vlastně přetočené demo původně z roku 1992!!) a zajel si pro další inspiraci rovnou do lesa. A jelikož jsem na tohle prostředí od dětství (stejně jako on sám) fixován, mé očekávání bylo velké.

První, co vás praští do očí, je pochopitelně obal. Vím, že si Necrocock (potažmo i KK) libuje v úchylnostech od samého prvopočátku, ale pro tentokrát nesdílím příliš velké nadšení. Přední strana je kýčovitá, přitom by stačilo málo (nechat první srnku ve stejném barevném provedení jako tu zadní) a celá nálada by byla hned jinde. O zadní straně snad jen tolik, že se jedná o Tomášova mrtvého strýce (jde o reálnou archivní policejní fotografii!), který zemřel v 70. letech přímo na posedu na cukrovku. Příběh samotný popisuje skladba Na posedu (mimochodem, nejsilnější kousek na celém albu).

A muzika? Dobrá, moc dobrá. Jedno totiž nelze Tomášovi upřít a to je smysl pro stavbu skladby. Na této desce se snaží vystavět songy tak, aby z nich posluchač skutečně cítil autorovu náladu. A to zejména tam, kde se jedná o instrumentální kousky (Ležím v jehličí, Amoretka Mlženka), které patří k ozdobám alba. Citlivě si hrající Necrocock tady nenechává nikoho na pochybách, že umí pracovat s atmosférou a dokáže vtisknout konkrétním momentům konkrétní tóny. Pokud už sčítám plusy Lesní hudby, nesmím zapomenout na další podstatnou věc. Nikde se netlačí na pilu, autor se nesnaží zbytečně nutit do nějakého extravagantního pozérství. Dobře ví, kam může zajít a kde je nejjistější v kramflecích. Někomu může lézt na nervy jeho (místy skutečně hodně úchylná) pěvecká poloha, ale to už k jeho nahrávkám neodmyslitelně patří.

Lesní hudba je citlivým pokračováním Praktik... s tím, že po prvních tónech poznáte autorův rukopis. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Lesní písničky mají svůj vlastní svět, ve kterém ovšem nechybí opět kapka oné pověstné morbidity (Muskarin, Lesní hotel Orion). Po stránce textové se nejedná o žádného kandidáta na Pulitzerovu cenu, což nikdo ani neočekával. Tahle deska je nejvíc o tom, jak se vcítíte do Necrocockovy zhudebněné vize o lese. Občas vám do toho zapěje, ale nejvíc sází na vaší vlastní fantazii. Je to vlastně taková hra… a evidentně baví obě strany.

Posbírat nějaké mínusy, musel bych hledat hodně pečlivě. Snad jediný problém

(kromě obalu) mám s délkou alba. Klidně bych tady něco málo ubral, 53 minut je skutečně dost. Jelikož se však jedná hlavně o „noční“ poslech, ani v tomhle nevidím zásadní problém.

Skladby samotné (už dle názvů) oslavují prostředí, které je evidentně Tomášovou velkou inspirací. A i proto je výsledek nad očekávání dobrý. Nejsem si zcela jistý, jestli přiláká Lesní hudba Necrocockovi novou vlnu fanoušků (i když vlastně, proč ne?), ale těm starým určitě udělá velkou radost.

Hodnocení díla tak kontroverzního umělce je vždy sázka do loterie. Musíte totiž pokaždé počítat s tím, že ho bude respektovat jen jedna strana. S vědomím všech těchto aspektů dávám za nové album Necrococka ruku do ohně.