Neurotic Machinery jsou dalšími zástupci, kteří zakotvili v cd-příloze Pařátu. Člověk by si řekl, že zde snad ani tolik kapel, do kterých by měsíc co měsíc stálo pro vydání cd za to investovat, aby byla udržena určitá kvalitativní hladina, ani nemáme. A taky že ne, příklady si však tentokrát odpustím.. NM naštěstí ale do podobné třídy kapel nepatří. Sice jsem si na jejich debut (předcházelo mu „demo“ Catalept) dosud komplexní názor nevytvořil, protože zatím přesně nevím, oč Tachovským jde, ale kvality nahrávky jsou nesporné – zvuk, instrumentace, nápady i provedení. Zatím se mi totiž neprofilují jako žánrově jednoznačná kapela, což ovšem v jejich případě neberu jako zápor.

Prvně, z nahrávky je ihned cítit, že kapela nešla do studia nepřipravená a že nic neponechala náhodě ani samotnému umu Stáni Valáška (studio Šopa). Většina fanoušků přece dnes už ví, jak moc se postprodukčně se studiovou nahrávkou ještě dá „čarovat“. Ani v jedné skladbě totiž nemám pocit, že kapela netříme otěže pevně a že by cokoli, co se na ní děje, vzešlo náhodnou souhrou a nepocházelo z již předem promyšlené a tvrdé práce ve zkušebně. Všechny jednotlivé aranže jsou dotáhnuté a dokonce místy až člověka překvapí, s čím vším dokáží Neurotici přijít a jak široký je jejich i náladotvorný záběr. Instrumentální stránka je od základu jistá v kramflecích, kapela je sehraná. Jen, jak jsem již uvedl, přesně nevím, jak chtějí Neurotic Machinery pro fanouška znít, je tu toho docela hodně.

V průběhu alba, jak NM ze svého hábitu odhazují jeden svršek za druhým, mám občas lehký pocit, že tempo nahrávky jejímu záběru ne pokaždé úplně nevyhovuje. Být to vždy jen samostatné skladby, asi ani nepípnu, ale v albu jako celku mám osobně místy pocit, že někde bych lehce zrychlil, onde zas naopak jemně zpomalil. Prostě si jinak pohrál s jeho dynamikou či dramaturgicky některé skladby zpřeházel, aby celek „více šlapal“ (nezapomínejte zde na ono pověstné „imho“ - in my humble opinion). A tohoto nabývám tím, že hábit Opsialgie je poměrně obsáhlý a každou chvíli vás překvapí, jaké karty z jeho kapes Neurotics vytáhnou. Machinery hrají nejen po „skandinávsku“ melodicky a dostatečně tvrdě (i když žádný brutal nečekejte), ale místy i moderně, přitom jsou emotivní a dokonce kytarově progresivní. Navíc si dokázali zachovat vážnost, jelikož celek není nesourodý, křečovitý (opsialgia = obličejová křeč), nepůsobí myšlenkově rozpadle, a to ani co do všech nálad, které tu Majkl s jeho kytarou a družinou malují. Však kdy jste za poslední dobu slyšeli českou, moderní, melodic (death)metalovou a jednoznačně nežánrovou desku, kde mezi vlivy Opeth (tipl bych si, že je Majkl poslouchá často), Sentenced a třeba Gojiry uslyšíte i thrashovější úprk nebo sypačku?

Jediným menším neduhem je lehký pocit, že album někde trošku nedoléhá a působí vlažněji. I tak ale i přes osobní niterné poznámky k určitým aranžmá NM tleskám, protože obsah Opsialgie je poutavý a působí pospolitě. Na první poslech není nikterak hitový, ale přitom obsahuje plno momentů, které si budete pamatovat hned od toho prvního. A k tomu všemu se kapele podařilo najít i svůj zvuk. No řekněte, máme tu takovou kapelu? U Tachova se nám „zrodil“ talent, tuhle kapelu je třeba sledovat!

PS: Ten začátek Via Lucis je Deathbox až moc, ne? :)