Jak se říká: "tak dlouho se chodí............až se utrhne". Nightwish by mohli vyprávět. Ne že by to byli kdovíjací vypravěči, ale jim už se evidentně utrhlo. A ne jen ucho (zato mně asi chtějí utrhnout hned obě). Za starých časů desky Oceanborn se ještě dalo říct, že to není vůbec špatné. Postupným předěláváním sebe sama došli k minulému kusu Wishmaster. Dostali se na křižovatku a teď, kudy kam??? Pořád se to ještě dalo poslouchat, ale bylo to pořád o tom samém. Celé zasněné tažení dirigovala Tarja, dáma přitažlivá jak hlasem, tak zjevem, zakládající si na mocně pompézním výrazu (jak já říkám úplná čarodějnice z kreslených 101 dalmatinů - kdo neviděl, ať pomlčí, než mě začne cupovat na kousky, já seděla v kině vyčnívající z davu malých dětí a viděla to na vlastní oči). A tak se vévodkyně rozhodla v(t)rhnout se svým spřežením do sněhové bouře (a ještě navíc z útesu). Uplácali deset malých sněhuláčků a udělali z nich děti tisíciletí (nebo tisícileté dítě?). Tak se koukneme co porodili (možná spíš potratili). Žádné překvapení gigantického rozměru nás rozhodně nečeká. Nightwish ve své klasické goticko-doomovité rozšafnosti a rozpínavosti chtějící zajmout i vzduchoprázdno, rozmělňují i ty nejmenší drobečky, které kdy nadrobili. První požehnané dítě je jen celkem neškodným otvíracím intrem. Potom však přichází konec všech nadějí, který nad tradiční rámec možností přináší jen kytarové sólo. A protože vražedná seance teprve začala, tak můžeme svým buňkám dopřát smrtící mužský heváčkovitý vokál. A vzhůru k vykleštěným zítřkům!!! Tímž už ve třetím kuse spatříme, kam se nebeská královna Tarja vypravila. Neklesejme však na mysli a pojďme se zasnít s orchestrálně dunící "therionádou" jak vystřelenou na měsíc. Protrhnout nudu se snaží i pátý snílek, snad by se dalo říct i poklad na smetišti zdající se netradičně tvrdým. Mohutný tlukot bicích konečně ubírá naivitě všeho ostatního a vyluzuje spokojený úsměv na mé tváři. Tarja - navždy tvá - přináší slušnou porci blaženě sladké romantiky, spousta nějakých píšťalek (až se to blíží k hudbě irské lidové) a dost dobře by se to dalo přihodit do soundtracku k Titanicu. Ke konci už se mi zdá, že by za mě i dýchali.........ha teď se mi chvilku zdálo, že slyším Ozzyho....ale to asi byla jen malá haluška. Plniči přání ze sebe mačkají co se dá, už neví co by, kde by, kdyby. Plácají se ve vlastním potu a ejhle co vypotili! Fantom opery! Koukám jako z jara květ, v předposledním dechu bych něco takového rozhodně nečekala. Jedná se přinejmenším o tisícátou předělávku tohohle skvostu a o téhle verzi se toho zrovna moc říct nedá.......snad jen, že originál má své kouzlo a někdy méně znamená více, obzvlášť při snaze zvelkolepit velkolepé. Závěrečná desetiminutovka krásy už jen doobaluje celý inovační pokus zimních nočních blouznivců ve zdařilý epitaf. Kompletní diskografii Nightwish odhazuji v dál, vstříc jejich mrazivé existenci. Čest začátkům, úspěch pokrokům a klid po smrti. Možná ještě někdy objeví to pravé kouzlo tápání v temnotě....:-(

10/50:11