Bremerhaven, konec osmdesátých let. Nasednout do tráboše, vyhmátnout pěkný doky, spreje v kufru, jde se tekkovat. Bradrz Crack, DJ Kaoz, DJ Stylewarz a TNG to dali do kupy a po několika letech se z nich vyklubala pěkně ostrá squadra. Jediná velká deka The End. Učte se, buzny!!!
Beaty tvrdší než mostní pilíře, flow hranatej jako brejle intelektuála v krabici, kurva přímost madrfakr! Zapomeňte na zlato vyvoněnejch kurev z MTV, tohle je garážový pižmo bastarda z východu. Pan Crack, poněmčelej Kurd, na

ájinu asi chodil, ale chlapec schválně vynechával hodiny výslovnosti. „We rrelax No RRemorrze!“ Žádný tučný negerský pysky a zaobalený rýmy, Crackův rap zní jako když buldozer ráčkuje, páč „Fascist must burrrrrrn!!!“ Stará dobrá německá deviace; jak říkám, vypněte televize. Kadence rýmů vyplivnutá jak z molekulárního urychlovače, hergot, dejchá ten člověk vůbec?
Rytmickej spodek jasnej tehdejší britcore (chytrý plátky píšou o Gunshot, Killa Instinct a Hijack), jenže do toho šéfik přihazuje svý oblíbený filmový znělky s Jamesem 007. No tak schválně, Condemned to Death – Dr. No nebo Zlatý Voko, co vole? Jenže K(ill)J’s do toho házej psycho vrstvy z hodně starýho haluzovýho rocku; to máme hammondky, bluesový sólíčka, Interlude I – starý dobrý Beastie Boys, neasi. K tomu do notýsku připsat smradlavý funky vzor George Clinton a klíďo i Brecker Brothers nebo šťavňatý období bicmena z nejmilejších, Billyho Cobhama. No Justice, gramce jedou jak talíře v kantýně, no aby ne, Němčíci patřej k partám, který jako jedni z prvních měli dva gramofonáře. Někdy se hoši nebojej zabrousit někam do továren na železobeton, rozuměj: industriální beaty bez pachutě současný rádobyalternativy s povinným vousem, kravatou, patkou a kostěnkama. Poslouchej Hunted,

bude ti to jasný hned. Na konci tě čeká odlehčení, prdel musí bejt, co takhle „led se zelim“? Ale pak už definitivní konec, na rozloučenou nám Jim Morisson řekne „this is the end...“ Kámo, ty už to máš spočítaný, ale nás tady ještě pár křížků čeká.
Co na závěr? Nic. Nemá cenu přidávat další hnůj na skládku, protože „this shit is real“.

PS: Biografie kapely v němčině zde. Poslech Fascist Must Burntady (její rýmy jsou na Nobelovu cenu).