Tak takhle to má vypadat, když se mladá, neklidná a ještě žádnými trendy neposkvrněná krev rozhodne zhmotnit své prvotní hudební vize. Enormní porce natlakované energie snoubící se s hromadou hudebních nápadů a instrumentací na vysoké úrovni. Nesmlouvavý metalcorový výkřik do světa, který si tento žánr toho času zatím ještě jen tak nesměle osahával. Ano, to jsou NORMA JEAN (původně založeni pod názvem LUTI-KRISS) a jejich dnes už téměř dvanáct let stará prvotina Bless the Martyr and Kiss the Child.

Kdo se už nějaký ten pátek pohybuje ve vodách metalcoru, tak jistě ví, jakou proměnou tento směr za léta prošel. Stovky kapel podobných si jako vejce vejci dnes berou hitparády MTV útokem a snaží se získat fanoušky (čti nandržené kikiny) v co možná největším okruhu dnešní mládeže. Smutné. Jenže tenkrát, tenkrát to bylo jiný kafe. Když porovnám starou tvorbu NORMA JEAN s dnešní „homo“ scénou, reprezentovanou třeba spolky ARCHITECTS, BRING ME THE HORIZON, OH SLEEPER a dalšími, můžu se tak akorát ironicky usmívat.

Dříve: neotřelé hudební postupy / dnes: všichni jedou podle stejné šablony. Dříve: syrový, špinavý zvuk / dnes: dokonalý prefabrikát bez koulí. Dříve: chuť experimentovat / dnes: obrázek nechť si každý udělá sám. A tak bych mohl pokračovat dál, image současných modelů ponechám raději bez komentáře. Bless the Martyr and Kiss the Child zdaleka není zvukově „dokonalá“ a zdejší hudební postupy jsou někdy možná až příliš neučesané, jenže právě to je na ní tak sexy. Špinavý zvuk, neokoukané, kostrbaté struktury skladeb, hodně se tu zasekává a láme, mění se tempa, ukrutně riffuje… songy jsou extrémně nepředvídatelné a roztěkané. Metronom dostává pěkně zabrat. Nad tím vším se pak vznáší nasraný řvoun Joshua Scogin (později vystřídán Cory Brandanem), který se nikdy nesníží k něčemu tak ohavnému, jako je dnes tolik zneužívaný melodický zpěv.

Nečekejte žádné ukňourané refrény a melodické líbivé popěvky. Od první vteřiny vás deska zadupe o patro níže a vydrápat se zpět už nebude ve vašich silách. A to je na skoro hodinovou porci hudby v tomto žánru úctyhodný výkon. Kdybych měl vybrat nejpovedenější kompozice, vypsal bych skoro celé album, takže to udělám obráceně a vypíši ty trošku „slabší“ kusy. Sakra, jenže tady vlastně nic slabšího není, takže beru zpět. Chuť experimentovat pak chlapci naplno ukázali v monumentální, patnáctiminutové obludě Pretty Soon, I Don't Know What, But Something is Going to Happen. Ta by se klidně hodila jako soundtrack k nějakému mini filmu. Je tu vše, pozvolný rozjezd, zápletka, vyčkávání, návaly emocí, několik mocných vyvrcholení, prostě příběh jak má být. Fantastický song a pochybuji, že ještě někdy na současné metalcorové scéně vznikne něco podobného.

NORMA JEAN tedy hned svou prvotinou vyšplhali hodně vysoko a všechny současné „in“ spolky jí i po více než dekádě suverénně roznáší na kopytech. V porovnání s dnešními trendaři je Bless the Martyr and Kiss the Child těžkej progres a spolu s následujícím, ještě o řádný kus přísnějším diktátem O´God The Aftermath, jednoznačný vrchol tvorby Marilyn Monroe. Pak už to šlo pomalu z kopce dolů. Ale i tak jsem zvědavý, co na novince předvedou, ne že ne.
 
PS: Jo, a slovo „Ježíš“, to ještě tenkrát nebyl výsměch.