Zatímco v Čechách teprve v současnosti pomalu ustala okurková sezóna, na metalcoreové scéně už se dávno honí velké ryby a shon ne a ne ustat, ba spíše naopak. Nové desky vydali nebo v dohledné době vydají taková jména jako Heaven Shall Burn, Textures a v neposlední řade také zaoceánská stále populárnější hvězdička Norma Jean, kterážto se po Textures stala další obětí mého rybářského umu se svou novinkou Redeemer. Po minulé vydařené desce O’ God, the Aftermath, která kapelu katapultovala do nebeských výšin, jsem byl hodně zvědavý, co že to Amíci se svým vykupitelem roztočí, takže bez dalších okolků hurá na věc.

Ano, tentokrát nebudu napínat ničí nervy jak špagáty a provařím to hned na začátku, Norma Jean splnila očekávání, v mém případě snad i trochu překonala. Pořád je to, sic ne moc originální, ale krásně svěží a čerstvý přístup k extrémní hudbě. Tam kde u mnoha metalcoreových kapel vycítíte těžkopádnost, přes uši vás praští udýchané, upracované dusavé riffy, se Norma Jean pohybuje s lehkostí zkušeného tanečníka pěkně po špičkách, občas dokonce vysekne i nějakou tu piruetku. Do klasických kreaci vkládá tu technickou smyčku, onde hitovější postupy či emo rozervanost, jak je zrovna chutí, to celé ve vysoce úderné tepající hardcoreové rytmice.

Na první pohled jde vidět, že panové už mají něco nahráno, a tak přesně kde zvolnit a třeba se i trochu otřít o posthardcorovou scénu, kde naopak pospíchat dopředu bez kliček, v jaké míře zapojit emo prvky, kdy použít zašmodrchanější rytmické postupy, jak využívat akcentu. Výsledkem je přímočaré kompaktní album, které neskutečným způsobem nakopává, tak energickou věc s takovým tahem na branku jsem neslyšel už dlouho, dlouho. Už jenom když poslouchám Redeemer "namrtvo", tak se mi začínají ruce a nohy samovolně pohybovat , snad ani nechci vědět, co to se mnou udělá naživo (pokud se někdy panové dostaví do ČR, v což pevně doufám). A aby toho nebylo málo, hoši se nebojí ani chytlavých hitových pasáží, které budete z hlavy dostávat setsakra těžko.

Redeemer ale není jen supernabušené metalcoré album, důležitou roli tu hraje i pocitová složka. Hluk z produkce Norma Jean sám sebe rozervává, trhá vlastní vnitřnosti, přetéká sebedestruktivní neurotickou rozpolceností, emočních nátlaků se dostává v koňských dávkách. K tomu velmi výrazně přispívá dosud nezmíněné barvité vokální provedení, přecházející plynule mezi melodickými polohami k hysterickým řevům, často balancující někde na hraně mezi. Dokáže jak chytnout za srdíčko, tak i pořádně nakopat, občas i oboji najednou, tak si představuju téměř ideální vokál v rámci žánru.

Výsledek snaženi: Nepříliš inovativní, ale skvěle poskládané emocemi nabité album, zařazující se bez problémů do žánrové smetánky. Nečekejte žádné překotně technické album se složitou skladební strukturou, čest máte s přímočarou adrenalinovou bombou s velkým hitovým potenciálem.