Čím začít? Že minulý dvě desky Norma Jean pro mě byly absolutním vrcholem metalcoru? Asi jo, protože jak Redeemer tak Oh God, The Aftermath ve svým žánru nemaj konkurenci a je toNorma ubrala z plynu, zdaleka už tolik nenakopává jako dřív, snaží se víc hrát na slzné kanálky, tep srdce, svírání žaludku, ale nemá na to.jedna z mála věcí, co mě z tohohle žánru ještě nepřestala bavit. Není to nijak moc zašmodrchaný, není to kdovíjak originální, ale dokáže to pořádně rozhýbat kosti a upřímně vyjádřit emoce, což v záplavě trendy kšiltovek, bezednýho sebevědomí a naprosto průměrný bezbarvý produkce potěší jako máloco jinýho. Takže co nová deska? Pořád dokáže nacházet cestičky mezi zrádnejma tekutejma pískama nebo už se zrnka pomalu hrnou do pusinky a dáví, kucky kuck?

Bohužel už je tomu tak, oproti starším počinům je The Anti Mother hlavně o zakuckávaní, chrchlání, koktání, místo krve až z plic zem skýtá jen pohled na pár zaschlých slin, místo nekontrolovatelné změti rukou a nohou se do pitu dostávají podivné zmechanizované tanečky bez duše a paní Jeanová střádá, chabne, pláče. Ne že by slzy taky neměly něco do sebe, ale upřímně, za brekem je na týhle nahrávce občas dost cítit nucenost, spíš se přetavuje v takový nucený fňuk fňuk a to starý dobrý časy, kdy Redeemer rval za srdce, dost kazí.

Takže v suchejch faktech: Norma ubrala z plynu, zdaleka už tolik nenakopává jako dřív (i když i tady se dá najít pár míst, ale málo, zatraceně málo), snaží se víc hrát na slzné kanálky, tep srdce, svírání žaludku, ale nemá na to. Je tam málo srdíčka, málo hloubky, zkrátka necejtíte z toho ten krvavej splín vykašlanej v bolesti až z duše.

Ale abych zase nebyl až moc přísnej, pořád je The Anti Mother dobrá deska, v rámci žánru pořád vysokej nadprůměr (pokud má metalcore tahat za srdce, ukápne vám asi slz víc než mě), najdou se na ní skvělý místa, ale bohužel oproti předchozím dvoum dekám i dost přešlapů, neupřímností, vaty. Škoda.