Kapela Not! z Teplicka v loňském roce oslavila obdivuhodných 20 let. To je věk, kdy už se kapely většinou pyšní několika dlouhohrajícími deskami a v mnoha případech i kultovním statusem. Not! jsou trochu jiní, ale takový už je náš český hluboký underground. Kultovní status jim je určitě přiznáván na lokální úrovni a mezi letitými UG fandy, leč pro mě byla jejich návštěva na brněnské akci Power Grindcore premiérovým setkáním. Jejich show mi však vzala dech a záhy jsme se s kapelou dohodli na recenzi jejich debutového alba Není kam jít. Nenechte se zmýlit, nejsou to žádní ocásci, těch splitů a účastí na kompilacích za sebou mají nespočet, jen jim nikdy nějak nepřišlo na mysl zkompletovat materiál na kompletní fošnu.

Stejně jako listopadový koncertní set, i album otevírá v podstatě blackmetalová vypalovačka Anděl zkázy. Ta, stejně jako v živém podání, vmete posluchači do ksichtu všechnu znechucenost ze současného světa a nekompromisně zadupe do země všechno živé. Produkce alba je dost neurvalá, ale i tak čitelná. Dle mého názoru podtrhuje kapelní základy v hc/punkové scéně, přičemž domíchávají všechny možné prvky od grindových sypaček, metalových riffovaček až hravé najazzlé pasáže a změny tempa. Skladby jsou promyšlené a skrývají svá překvapení i při několikanásobném poslechu. Je slyšet, že jádro kapely tvoří lidé ukotvení v různých žánrech, čímž nám tu vzniká velice zajímavá směska. Není to objevování úplně neprobádaných vod, nicméně jako crossover žánrů moc povedené. Kluci ví, co a jak chtějí v jednotlivých pasážích hrát.

Stejně jako banda pendluje na pomezí několik žánrů hudebně, tak i tématicky a náladově. Album začíná až neobvykle temně, ale objevují se i hravější pasáže a je zjevné, že smečce nechybí smysl pro humor. Ten je zjevný už jen z kapelní záliby v kostýmech, především zpěvák Pacoš v indiánském převlečku byl jakožto první vjem, který jsem si odnášel z brněnského vystoupení, celkem překvapivý, načež jsem byl kapelou upozorněn, že ty převlečky nejsou až tak neobvyklá věc. Běda nám neznalým. Nicméně bez nadhledu by nemohly vzniknout šílenosti typu Mrtvej chlap (kde to vzdáleně zavání až dillingrama), či ujetá coververze sekvence z legendárního českého filmu Kouř, či hláška „(…) až bude v Teplicích hořet kostel, tak jsem to byla já“ na začátku songu Až přijde pravý čas.

Texty jsou v češtině a témata nejsou dvakrát pozitivní, Pacoš se zde vypořádává se všemi možnými nekalostmi dnešního světa, s jeho vyřvaným vokálem nemám příliš problém, murmur by možná mohl být trochu školenější, ale řekl bych, že v rámci téhle divočiny to ani nevyznívá až tak negativně. Co se týče stylizace textů, někdy mě přes uši bijí rýmovačky na sílu, ale řekl bych, že je to otázka vkusu a bude existovat spousta lidí, kteří se nad tím ani nepozastaví. Ve finále jsem to při dalších posleších přestal tak vnímat.

Celkově se kapela nebrání neortodoxním postupům, jsou tu i různé zvukové experimenty, které střídají grindově nasypané pasáže či hardcorové pogo. Rozmanitost i zajímavé nápady udržují posluchače v pozoru a půlhodinka tak plyne přirozeně a bez sebevětších zádrhelů. Album Není kam jít zkrátka baví a je velkou devízou, že banda dokáže zaujmout i naživo. Myslím, že oslavit dvacet let první dlouhohrající deskou, která nabízí kvalitní porci divoké hudby a zároveň se objevit na velkém pódiu Obscene Extreme Festu 2017 není vůbec k zahození. Jsem hodně zvědavý, co tihle borci předvedou na velkém pódiu. Do té doby přeju hodně zdaru.