Jen jsem dopsal elaborát na minulou kolekci starých songů s názvem Souvenirs, už nám Pařížané Novelists servírují zbrusu novou desku, nazvanou jednoduše Noir, která naopak obsahuje jen nově složené skladby – a tedy odráží současný kvalitativní stav formace v největší možné míře.

Pro ty, co se s kapelou setkávají poprvé, se jedná o moderní progresivní metalcore s rytmickými vychytávkami a užitím „vesmírných“ tónů a nálad, které si kluci jen tak mimoděk půjčují z pomalu umírajícího žánru zvaného djent. Jenže ten Frantíkům očividně nevyhovoval, takže ty zápůjčky jsou znatelné skutečně pouze ve stopových množstvích.

Novelists tedy již od samotného počátku své existence přeskočili jednu vývojovou větev a hrají ryze moderní muziku, korunovanou především vynikajícími kytarovými plochami Florestana Duranda, který na novém albu společně s kumpánem Charlym zasáhl až někam do žánru post-rocku, čemuž přispívá i mocné užití reverbu/echa v hned úvodní Lappel Du Vide, ale nejen tam. A ačkoliv některé názvy skladeb jsou tentokrát v nativní francouzštině, texty Matta Gelsomina čistě v angličtině, takže se není třeba bát nějaké jazykové exotiky.

Troufám si tvrdit, že ačkoliv Novelists můžeme směle zařadit mezi stovky podobně znějících moderních kapel kombinujících čisté popové nápěvky s harsh vokály, tedy jakési poznávací znamení metalcoru, Novelists jsou kvalitativně přeci jen o třídu výše. To koneckonců dokazuje hned druhá Monochrome, jež opět představuje zatraceně silnou tvář kapely, která tkví v pomalých melodických baladičkách. A když se do hry po chvilce přidá i saxofon, víte, že Novelists jistě ale pomalu dospívají.

Mattův vokál se od minula ještě více zlepšil a dospěl, díky častému živému hraní se Matt s mikrofonem měl tu možnost patřičně sžít. Poměrným místním zlepšením pak prošlo i skladatelství, které oproti odlehčeným party songům minulosti přináší určitou gravitaci, což pěkně koresponduje i s textovým dospíváním.

Co se však nemění vůbec, jsou výborné kytarové nápady a umné spojení křehkosti a tvrdosti, to vše v perfektním zvukovém hávu. Jednoduše – před pár nahrávkami Novelists našli směr, kterým se chtějí ubírat a tato cesta jim zatím neskutečně sedí.

Trošku kritiky si pak dle mého názoru zaslouží střed alba, který představí až příliš monotónní trio Les Nuits Noires, Grey Souls a Bitter End, od této chvíle už je to však spanilá jízda – výtečná naléhavá The Light, The Fire, houpavá Joie de Vivre, koncertní skákačka s čistými plochami Lead the Light s riffy jak od Mishy atd. Prostě Novelists jako kapela neskutečně umí a Noir je přehlídka výborného songwritingu a muzikantského umu. Opět smekám.

V závěru bych rád upozornil ještě na Á Travers Le Miroir - songem o touze proskočit zrcadlem na druhou stranu tenkou vrstvou hliníku pokrytého skla. Ze skladby znovu vypadává perfektní atmosféra, na kterou jsem si ovšem již v případě Novelists pomalu zvykl a je úplně jedno, jestli zrovna hrají své skočné rychlovky, nebo se pustí do baladického středně až pomalo-tempých skladeb. Vždy je to jednoduše radost poslouchat.

Popravdě, čekání na novou desku Novelists se vyplatilo. Sice nepřináší mnoho nového a hudební posun je oproti Souvenirs celkem minimální, ale pánové se jednoduše našli a teď jen pilují formu. A že celek příliš připomíná Periphery z období jejich alba II? Není divu, když kapela byla založena rok po vydání a jedná se o jeden z hlavních zdrojů inspirace. Ovšem tam, kde Periphery dokáží nasázet tunu vaty, Novelists servírují takřka výhradně kvalitu, která všechny příznivce trochu usedlejší formy progresivního metalcoru s příklonem k atmosféře prostě musí dostat. Nápadité, jemné i naléhavé – jedním slovem povedené. Už se nemůžu dočkat nahrávky příští.

(A propo, kapela by se měla zastavit v Praze někdy v listopadu 2017, tak snad to klapne a po RFP je uvidíme v ČR hned dvakrát v jednom roce.)