Vše, co mě napadá v souvislosti s druhou deskou poloviny osazenstva Necrophagist je pozitivní. Pokud jsem zatím slyšel valnou část deathmetalových alb s přídomkem technický a nenašel svého favorita, tak tady jsem narazil doslova na zlatou žílu!
Desetkrát vás vezmou hoši do vesmíru a desetkrát vás povozí na vlně zvukově perfektně připraveného death metalu. Padesát minut, ve kterých poznáte, jak moc je to baví a navíc to umí zahrát. Relapse sáhl po skupině mající ve svém středu zkušené muzikanty a za sebou kladně hodnocený debut Retribution z roku 2006. Nebyl tedy důvod nevěřit a dveře se otevřely dokořán.
To první, co vás při poslechu Cosmogenesis srazí na kolena je určitě basa. Na svědomí jí má Jeroen Paul Thesseling, jinak též samozřejmě ex-člen holandské kultovní formace Pestilence. Právě basové linky jsou vytažené prakticky nade vše a místy se vám bude zdát, že kytaristé jsou jaksi v pozadí… ale zřejmě se jednalo o úmysl. Ve chvíli, kdy budete poslouchat např. druhý song Choir of Spirits je naprosto jasné, kdo že hraje 
hlavní roli. Místy až cynicovské pasáže ale do celkové „kosmické“ atmosféry alba perfektně zapadají a Obscura navíc dokáže vtáhnout člověka do děje. Mění tempa, vyhrává nádherná sóla (Universe Momentum) a střídá grindové výpady s klasickými deathmetalovými postupy. Vše podpořeno vokálem Steffena Kummerera (Helfahrt, Festering Saliva, Black Horizonts, Thulcandra). Čtvrtá v řadě je má nejoblíbenější, „deathovská“ Incarnated. Při jejím poslechu se vracím někam do dob legendárních a nesmrtelných záseků Individual Thought Patterns, či Symbolic. Takhle by hrál dnes možná sám mistr Smrt. Budiž mu země lehká, škoda jen, že nemohl slyšet tuhle poctu stylu…je reprezentativní.
I druhá polovina Cosmogenesis se nese ve stejně příjemném, vesmírném duchu. Startuje ji výborná instrumentálka Orbital Elements, kde jsou slyšet opět sóla Christiana Muenzera, člena zmiňovaných Necrophagist. Posledním do party je bubeník Hannes Grossmann, jeho spoluhráč a člověk, jenž celé album drží krásně pohromadě svou přesnou hrou. Obscura natočila materiál hodný několikanásobnému poslechu a určitě i podrobnému rozebírání mezi fandy death metalu. Technicky naprosto dokonalá a přitom ne odcizená nahrávka. To považuji za největší výhru v jejich počínání. Desolate Spheres je jasným příkladem. Tvrdá, avšak přístupná a zároveň barevná skladba. Více poslechů znamená větší radost z tohoto alba.
A protože ani samotný závěr druhé desky mnichovské party nepolevuje na kvalitě skladeb, ani hráčském umění, budeme hodnotit hodně vysoko. V poslední době takhle dobře znělo snad jen Planetary Duality od The Faceless, ale Obscura se americkému zázraku z Kalifornie přinejmenším vyrovná. Hraje pravda jakoby víc „evropsky“ a méně se do toho opírá, ale je to krásné. Z každého songu je cítit vesmírný prach a každé sólo vás pohladí na metalové duši… tomu říkám ATMOSFÉRA!! Vybrat pak jednu skladbu za všechny, byl bych tady ještě hodně dlouho. Nelze. Cosmogenesis je třeba brát jako celek. Projekt, který vytvořila parta lidí, kteří věří tomu, co dělají. A dělají to vskutku parádně! U mne za 10. Tohle mě totiž nejen zvedá ze židle, ale i hřeje u srdce.
Vložit komentář