Čau po dlouhé a ještě delší době. Byla mi svěřena důvěra s jedním oříškem a to se špatně odmítá, teda, já to odmítnout ani nechtěl. Konkrétně Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip vydávají The Feathers of Oblivion, vinyl kompilující předchozí samostatné mini-disky (najdete na bandcampu).

Uf, kde začít. Asi tím, že nejsem zrovna nadšeným fanouškem koncepčních alb, jednoduše v nich většinou žádný koncept neslyším. Tak a je to venku. Mea culpa, já si neumím dávat věci takhle dohromady, no Olaf na Bad Tripu jsou navíc instrumentálním seskupením, tím se mi to ještě víc komplikuje. U těch mini-alb to dává větší smysl, dere se tu tedy na světlo hned první otázka – zda bylo nutné je do vinylu předělávat v podstatě jedna ku jedné, hlavně když je výsledek téměř na hodinu a půl? Tady mohla trochu zaúřadovat produkční myšlenka diktátorsky, ale počítám, že to byl záměr.

Odpověď nevím, ale kriticky nutno přiznat, že se to dá přežít. Průchod ročními obdobími není nějak strnulý, respektive to na první nedrhne a jo, proč ne. Sice nechápu, proč po příletu ptáků musím strávit dvě noci na hřbitově, hej? Jasně, ty některé věci dávají hudebně smysl, chce to trpělivost a nenechat se odradit. Tak ten hřbitov je asi jasný, Studené vody zní naprosto super, nicméně třeba následující Lesní epopej znovuzrození žínky léta mi hudebně smysl nedává. Chápu záměr, fajn, ale nabývá to na délce tam, kde už by bylo lepší zařadit jinou rychlost.

A to The Feathers of Oblivion jinak dělá. Hudebně je celkem zajímavým mixem, který nezní vůbec nuceně a kterému jednoduše věřím. Ano, jak někde někdo jiný napsal – zní autenticky. A to i přes místy trochu podivnou produkci, nebo to asi bude právě díky tomu. Hodně obousečná záležitost.

Často tyhle pokusy končí tragicky, smrdí spáleným plastikem a tak podobně, ale ne v případě O.O. s B.B.T. , kombinace šedesátkového psychedelického folk-rocku s modernějšími rockovými postupy, jemným blackem (i takový určitě existuje) a vůbec temnými tóny. Jo, funguje to, je to konzistentní, ale viz výše, některé věci tam být buď neměly, nebo měly vypadat jinak. Už jsem to někde psal, tak to zopakuju – některé pasáže se neprodávají, zní trochu utopeně, chtělo by to jiskru a nápad. Chci prodávat koncept, tak tam musí být. Tady je, ale místy zbytečně stydlivý.

Zmíněné super-retro s návratem do dob Comus, méně zfetovaných Red Krayola, Pearls Before Swine atd. (berte s rezervou, dík) je ovšem pecka, nebývale osvěžující a funkční, jak něco tak v podstatě hudebně omšelého může fungovat i dnes. Velmi mi to sedlo a myslím, že na to člověk nepotřebuje speciální setup.

Hlavně ale pak Bad Tripu s Olafem, vůbec tomuto albu celkově a škoda, že tyhle části nedostaly mnohem víc prostoru, dle mého by zvládly celý koncept s přehledem. Závěrečné Čekání ve dvou dílech je po všech stránkách tím nejzdařilejším na celé placce a odmítám o tom vůbec diskutovat. Škoda, že valnější základnu by to získalo tak 50 let zpět. Přesto The Feathers of Oblivion nezní jako retro, ačkoliv jím je téměř v každé vteřině. Tohle se opravdu povedlo a baví mě to.

Takhle? Ale jo, tohle si fanoušky najde, dokud to baví autory, tak to vždy bude bavit ty na druhé straně prken, co neznamenají nic. Pár lidí bude mít problém s délkou, někteří se třeba na chvíli ztratí, někteří si třeba i přečtou texty přiložené jinak v naprosto epesně zpracovaném LP (jo, hele, ten obal není lepší než ta hudba, akorát se na ten obal musíš dlouze dívat). A jo, je to hudba spíš pro trpělivější. Za mě? Něco bych ubral, něco bych přidal, něco bych střihl, ale žije se mi s tím dobře, díky.