Musím přiznat, že God is Good mě zpočátku vzalo. A že jako dost. Oddaný fanoušek Ala Cisnerose, ochoten zobat mu z ruky téměř cokoliv, dychtíc po dalším a dalším materiálu. To potom i legendární stepní koza je jen vzdáleně vhodné přirovnání. Hltám to album jako divý, jeden poslech za druhým, připomínám si

omšelé a zaprášené, tak dlouho, než se mi nahrávka definitivně vypálí do mozku. Výsledek? Nejednoznačný! Důvody posluchačského vzestupu a pádu? Povícero!

A/ Dislokace, separace, dezintegrita(!): Om opustil Chris Hakius a jeho místo obsadil Emil Amos z Grails. Emil je dobrý bubeník a snaží se jít ve stopách Hakiuse, bohužel kde dřív činel a celek bicích fungoval jako mocná zbraň, tam teď zní krapet nevýrazně a nedospěle. Vzhledem k podstatě zvuku Om se nejedná o nějaký detail, k mohutnosti Pilgrimage se novinka těžko jen blíží. Na druhou stranu si nejsem jist, že je to jen vinou nového bicmena. Nahrávka není potřebně vybuzená, netlačí na posluchače botou k podlaze a, sic to může být subjektivní dojem, je zbytečně podmanivá a mělká. Jinými slovy – God is Good se zbytečně dobře poslouchá na úkor výrazu.

B/ Syndrom Jaroslava Dietla: Om nevyšel příliš scénář. Více než polovinu alba zabírá táhlý epos Thebes. Je zlé, když majoritní část alba zabírá něco, co jsme slyšeli už dříve a lepší. Tady to není úplně ten příklad, ale pravdou je, že jestli na God is Good je něco trvanlivějšího charakteru, tak to není tahle táhlá cinkačka – povídačka jenom připomínající monumentalitu At Giza, ale zbylé tři fláky, především pak solidně provedená dvoudílná Cremation Ghat, kterou navíc tamburína v

podání Roberta Lowa (Lichens) posouvá ještě o trochu dále, než aby ji mírně srážela jako v případě Thebes. Šikovné rituální motivy, to jde k pleti Om, bezpochyby, i když to už víme delší dobu, že ano?

C/ Dědičná spavá nemoc, zkáza rodu Cisnerosů: Tak nějak jsem už nakousl v bodě A. Nevím, jestli je to odchodem Chrise Hakiuse, ale z Om je již pouhé Om bez duše nebo jen s dušičkou taaaakhle maličkou. Nedovedu si dost dobře představit následující album Om stejně jako si nedovedu dobře představit, co by Sleep dnes nahrávali, kdyby ještě dnes nahrávali. Suma přínosu novinky je bohužel řádově v nižších cifrách než u předešlých počinů a jenom přeprodukuji názor, že pokud rozpad Sleep bylo to nejlepší, co kapelu mohlo potkat, tak u Om to platí naprosto stejně. Takhle omezené prostředky se nedají ždímat do nekonečna a velké finále kapely se neodvratně blíží, pokud jsme jím zrovna neproběhli.

Ve třech bodech jsem se pokusil shrnout asi tak to nejpodstatnější, co bych u God is Good shledal v rozporu s mým momentálním duševním rozpoložením a tím, co jsem od alba čekal. To je víc než dost a může se jevit, že jej hodnotím přespříliš negativně. Není tomu zcela tak, ke třem bodům by bylo naprosto spravedlivé přidat dalších sedm, které by naopak hovořily ve prospěch.
Duo Cisneros – Amos produkuje stále silně nadprůměrný opiový vývar, v němž je

ještě silněji cítit dálněvýchodní písečná bouře přicházející se zapadajícím sluncem. Výsledek je podmanivý, skvěle zafungovala tamburína i flétna (v Meditation is the Practice of Death), v první části Cremation Ghat si navíc Om vystřihnou až téměř taneční rošambo – můžeme si tedy klidně trsnout. Tradiční porce napětí, která nedovolí usnout ani při tak uspávajících tempech, to zůstává i nadále tradičním rozlišovacím znamením, oujé, v tomhle ohledu prvotřídní zboží, to mi věřte, když už nic jiného.
Za pár dní vyjde definitivně album coby LP. Myslím, že roztočí nejeden gramofon a pak poklekneme společně v motlitbě a svého Nejvyššího budeme prosit za poctivě odvedené zatěsnění okenic. Na kolena!