Z Opeth se definitivně stala velká kapela. Ať již toto označení znamená pro každého cokoliv. Opeth mají stabilní fanouškovskou základnu, jsou stále populárnější i mezi nemetalovými posluchači, udržují kvalitativní standard svých nahrávek, které ční vysoko nad ostatní metalovou produkcí, před lety podepsali smlouvu se společností Roadrunner. Loni vydali reprezentativní kolekci písní z živého vystoupení The Roundhouse Tapes a letos vychází v pořadí devátá studiová deska Watershed. Od posledního počinu Ghost Reveries utekly tři roky, což je u Opeth prozatím největší interval mezi jednotlivými alby. Také odešel druhý kytarista Peter Lindgren, který pobyl v kapele šestnáct let. Z hudebních začátků Opeth tedy zbývá hlavní hudební motor; postava, kolem níž se vše točí - Mikael Åkerfeldt.

Obálka novinky značí zřejmou věc – opět Travis Smith, který je autorem všech obálek Opeth a jenž využívá převážně odstínů černé barvy ke znázornění melancholické nálady skladeb. Z tohoto prvního „detailu“ plyne i následující otázka: bude i hudební náplň pokračovat v linii předchozích desek? Nenastoupí kapela cestu nastavování přístupnější tváře fanouškům? Třeba kvůli firemní strategii Roadrunner nebo prostě oslovení širšího posluchačského spektra. Mazaně odvětím: ano i ne.

Je jasné, že Mikael neotočí stylovým kormidlem někam do totálně odlišných končin, jeho skladatelský rukopis je již natolik vyprofilovaný, že to ani není možné. Přesto však historii kapely lze rozdělit do dvou pomyslných „etap“: doom/deathová končící deskou Blackwater Park, po níž se skupina přiklonila k (prog)powermetalovějšímu vyznění. Opeth však zůstávají Opeth, jestliže tedy někoho mohou vykrádat, budou to oni sami.

Watershed je po všech ohledáních zapeklitá deska. Je to shrnutí právě oné pomyslné „druhé“ etapy zarámované alby Deliverance, Damnation a Ghost Reveries. V rychlosti projedu celý průběh desky. Úvodní Coil jakoby vypadla z Damnation, křehká folková akustika s ženským zpěvem – tuto věc nutno brát jako introdukci, po níž Opeth ve dvou následujících písních předvádějí své typické mistrovství; Heir Apparent a The Lotus Eater považuji za nejzdařilejší skladby celého kompletu, Nevermore načichlý epický metal s vybrnkávacími intry (a přibylo sól!), muzikantsky perfekcionistické. Už tyto písně obsahují větší procento Mikaelova melodického vokálu, zbytek alba tuto větší „zpěvnost“ jenom potvrzuje. Následující Burden totiž prolamuje mez umírněné melancholie a nepřijatelné přesládlosti. Prvý uslyší Porcupine Tree, druhý Amorphis, třetí nedá dopustit na posmutnělé písničkáře ze sedmdesátých let (viz pinkfloydovské kytarové sólo ke konci písně). V tomto bodě ztrácí Watershed tempo i dech a začne se ubírat jiným, klidnějším a pompéznějším směrem (až do konce desky). To dokazuje začlenění smyčcových aranží – zde mne napadá decentní příměr s Therion. Co se autora recenze týká, ten u Opeth nevyžaduje nějaké zuřivé vývojové skoky, ale silné a emocemi nabité písně, což se Watershed namísto stále daří tu méně, tu více. Per Wiberg s jeho rejstříky navozuje atmosféru King Crimson, někde i Emerson, Lake and Palmer, ale také dost sklouzává k citacím Porcupine Tree. Martin Axenrot jako nový tlučmistr nechává zapomenout na Lopeze, jemuž zdravotní problémy zabránily se nadále věnovat Opeth; Axenrot je vyspělý, po všech stránkách vybavený bubeník s citem pro rytmické vystižení riffu nebo nálady.

Jak jsem již naznačil výše, v těchto ohledech není co vytýkat. Skvělí hráči, kteří se přes veškerou hudební “vybavenost” nepotřebují sólově ukájet a vše podmiňují stavbě kompozice. A co se týče hudební náplně samotné...mám obavu, že i přes snahu se někam posunout, kapela mnohé řekla na předchozích počinech. Člověk neseznámený se starší tvorbou bude zajisté novinku obdivovat, avšak věrný fanoušek uslyší lehké tápání, mírnou recyklaci a občasná hluchá místa.