Tak jo, tahle deska vyšla už skoro před rokem a od té doby jsem o ní chtěl napsat už několikrát, ale až teď – také pod vlivem jejich koncertu na DBE moje nutkání opět zesílilo a konečně jsem se k tomu „dokopal“. Hurá (?!). No, uvidíme. Tak co to tu vlastně máme. Další partičku zhulených, hodných hipíků od ohníčku v lese, co se pokouší znesvětit už tak dost nesvatý „pure fucking black metal“? Ortodoxní už hrozí ostahovákovanýma rukama, ob(zvr)rací, či spíše protáčí obrácené kříže, pentagramy a panenky, blasfemicky ječí svá ohavná „Proč??!“… a… ona je to s těmi „hipíky“ totiž částečně pravda, i když ne tak docela. Žádné další „Vlky“ fakt nečekejte, hipíci to možná jsou, ale pořádně šílení (zdravím Gortha) a zlomyslní a z tohohle jejich „modelu“ se vám taky může udělat pořádně nevolno.

Ne. Je to ještě horší. Oproti starší desce a splitu se blackmetalový element (až na výjimky – částečně v Komeetta, první polovina Uusi Olento Nousee - ta první část mi neustále evokuje starší Blut Aus Nord v období tWWTG, či asi nejvíc „klasicky“ blackmetalová Loputon Tuntematon) pomalu vytrácí, nebo přinejmenším transformuje na něco „trochu jiného“, popř. skvěle s něčím jiným „fúzuje“. Přibylo pomalejších, podivně-doomových pasáží, další porce psychedelického rocku, či krautrocku (jeden si vzpomene na ty temnější, „špinavější“ polohy třeba takových Faust), houpavých, repetitivních pasáží s výraznou basovou linkou a rytmikou vycházející asi odněkud z (dark) dubových (nebo znovu právě krautrockových) končin. Celkově (a znovu - až na takovou vpravdě hitovou, k tanci vybízející, až zvláštně veselou skladbu Komeetta) je méně přístupná, temnější než prvotina. Dřívější hravost a možná i trochu vynalézavost (?) častěji (tu více, tu méně úspěšně) nahrazují monotónnější hypnotičností. „Zfetovanost“, či říkejme tomu nadále psychedelie, však zůstává v míře vrchovaté. Jen je prostě jaksi „jiná“, než na předchozích počinech. „Jiná“ v tom, že některé pasáže na první desce působily jaksi „poťouchle“ vesele, naproti tomu psychedelie Kosmonumentu přichází spíš z té odvrácenější, temné strany (zdravím Bruta) spektra, měsíce, Marsu (nebo lžíce? :) ). Jakoby čerpali energii z jakýchsi tíživých, kosmických nočních můr – zvláště taková úvodní Sienipilvi (v překladu „Atomový hřib“ - skladba, která mi evokuje spíše už krajinu po jeho výbuchu + ten efektně zvolený sampl zvonu – ne není to originální, ale jak je to účelné!). Ve stejné „náladě“ se nesou i Kaaos Hallitsee, Uusi Olento Nousee, či ryze (dark) ambientní kusy jako Siirtorata 100 10100 nebo poslední ∞. Jako když se vám zdá sen, ve kterém vás něco někde drží, nemůžete se hnout z místa, zmítáte se, či se prostě jenom motáte dokola a bloudíte. Co zůstává, je kromě výborného blackového skřehotu (skvělé frázování a vůbec práce s ním - a ta finština!), častý pocit cestování nekonečným vesmírem, různobarevnými mlhovinami, tu a tam kolem nás prolétá Komeetta (fakt návykový a jejich určitě největší hit!), ale také se zastavíme a budeme přitahováni gravitační silou pořádně podivných planet plných pitoreskních objektů, jevů, nebo možná i tvorů. Mezi ty příjemnější, zasněnější a také asi nejlepší kusy na desce patří skvělá a oproti ostatním skladbám dosti uvolněná Andromeda.

Po produkční, zvukové stránce se určitě nic nezanedbalo, zvuk každého nástroje zní přesně tak, jak je pro daný (sub)žánr potřeba, zvuková paleta efektů, kláves, samplů apod. je bohatá, po této stránce si kapela vyhrála do sytosti, vše ale pro kompaktní celek. Psychedelii celého díla završuje vskutku „haluzní“ obal, osobně mi připomíná některé „mediální kresby“ z počátku 20. století.

Co lze hodnotit také určitě kladně, je to, že OP prostě nezůstali na místě a posunuli se. A i když mě deska zpočátku lehce zklamala a přišla mi jako celek slabší než její předchůdkyně, postupem času dozrála a dnes jí považuji za minimálně rovnocennou předchozí tvorbě. Nezbývá než těšit se na to, kam nás tihle „mimozemšťani“ vezmou příště a doufám i v dohledné době v klubový koncert (s pořádně vytaženou basou! :) ).