Máme zde růček 2008 a Origin po, u nich již pravidelném, intervalu tří let přichází s další rubanicí nazvanou Antithesis. Obal, jak vidíte, je trošku zvláštní a je na něm jakési poupátko z vetřelce a přidružených „šmejdů z vesmíru“. Tomu, kdo Origin nezná, bych kapelu popsal asi jako hyperblastující (sypající) technickou deathmetalovou demolici, kterou baví změny, hodně rychlá tempa a běhavé rify. A pak zase to sypání a sypání. Možná bych i zmínil, že za svou existenci odjeli tours/shows snad se všemi žánrovými i nežánrovými velikány death/grind metalu po hard core; sympatické v prospěch Origin je i to, že při jejich vůbec prvním koncertu v roce 1998 předskočili Suffocation. A pak už jen zmínit tři předcházející alba, z nichž ale vyberu pouze ty dvě předchozí - Informis, Infinitas, Inhumanitas z 2002 a Echoes of Decimation z 2005. Ovšem těm, kteří o tuto hydru již zavadili a novinku očekávají s napětím, těm věnuji odstavec následující.

Antithesis je návratovou deskou pro bicí artilerii Johna Longstretha a šestku Jeremyho Turnera, kteří tímto Origin rekrutovali do původního stavu fošny Informis, Infinitas, Inhumanitas. A dojmy z ní jsou již – ještě jednou opakuji ‘již‘ – smíšené, ne negativní. Zpočátku jsem hýřil nadšením - Origin tvorbu semkli, dali jí určitý punc komplexu, užili více melodiky a zdeathmetelili ;). Jestli Origin platili za ekvivalent rychlosti, brutality, techničnosti, preciznosti, šílených temp a změn, rozhodně neočekávejte antitezi, fakt žádný opak. Při celkovém poslechu (p)alba je Origin snad ještě nasypanější, možná místy i o píď rychlejší, ale tak nějak ubylo zpěněné krve, surovosti (asi až na Antithesis, Algorithm, Finite a The Beyond Within), žlučníček už asi nezlobí a zuřivost trošku nahradila umírněnost. Origin sice stále masakrují, trhají, řezají a krájí, protože při hraní se pekelníkům furt pálí kůže, naskakují puchýře, lámou nehty, teče krev a pot beze změn, ale matroš na dvoutisícosmičce je… jak říkám deathmetalovější.

Ubylo časté střídání motivů a všech těch flažoletů, výškových běhaček a vyjížděček, kterými bylo Echoes of Decimation přeplněno. Skoro vymizely blackingy (spíše až závěrem alba), kterým jsem vlastně přišel pořádně na chuť až při přeposlouchávání alb předchozích. Ubylo i vokálních podkresů, které stále řvou všichni tři struníci (ale opět skvěle) a nelítostného frázování Jamese Leeho, který spíše slova protahuje a dává linkám pospolitější formu, a tak je to i s hudbou. Rify jsou delší, celistvější, více tvoří paterny a nejede se jen na střídající fráze a poměrně komplikované změny, které byly zas příhodnější pro I, I, I. A tím se vlastně i prodloužila průměrná délka skladeb a logicky i alba (cca o 15 min.). Příval kytarových notiček je tedy slabší, méně se tlakuje a klidně i používají neběhané, valivější nebo pomalejší „vleklejší“ pasáže založené na kopákových spodcích, i když to tlačí furt jak hovado (hlavně úvod), ale nelítostná, nesmírná a destrukční palba Longstretha, jenž opět hraje na dva rozdílné virbly jako v Dim Mak, je i díky hodně čistému zvuku nepřeslechnutelná a prakticky nepolevuje. Ten je, imho :-D, výhodou, protože pak ty rychlé rify vyniknou a neztrácí se, ačkoli tím maličko ubyl vztek a pěna u huby a mohutnost nahrávky pak působí užším dojmem.

Tak si vyberte. Jak tedy nový Origin? Dle mě stále super. Sice ubylo chaosu a není tak zataženo, ale spíše vyjasněno před bouří, oproti tomu jsme zase trochu dorostli, vyspěli a dali prostor kapele. Kvalita nesestoupila, kapela je samozřejmě na metalovém poli nadále originální a jedinečná, přidala se nějaká ta minutka navíc a sundaly dvě kštice ;)

Nu což, třeba uvidíme, jak to kapele bude v květnu šlapat na EUtour s Impaled a Hour Of Penance, nebo se jich třeba dočkáme na Brutal Assaultu...