Když jsem psal o posledním albu Izraelců Mabool z 2004, které od předchozího a nesmazatelného El Norra Alila dělí téměř dekáda - dlouhých osm let, rozplýval jsem se. Tímto dílem i po letech ničeho byli Orphaned Land stále čelním a možná vůbec nejznámějším představitelem etnometalového žánru a přišli s dlouhohrajícím albem, které opět prakticky nemá vadného místa. Skladby na něm jsou rozmanité, žánrové rozpětí úctyhodné, každá má tunu svých nápadů, které navíc skvěle zapadají do sebe a i v celek, a to ať se jedná o emotivní nebo kontrastní metalové (death, doom, black) party. Příběh alba se zabývá biblickou potopou a ani na novém albu Judové svůj přístup nezměnili.

ORwarriOR je příběhem člověka, bojovníka světla, jenž svede souboj mezi dobrem a zlem. A jak se zdá, Izraelci se jali svého úkolu sveřepě. Udělali k příběhu tématické (samozřejmě biblické) fotky, digipack formou knížky s výpravným bookletem, celým příběhem atd. A opět si s albem dali načas - vychází po šesti letech. Tímto je hned z úvodního pohledu i laikovi jasné, že jde o připravené koncepční album, kde všemu byl věnován čas, nic se nepodcenilo.

A tak Orphaned Land zalezli do studia se Stevenem Wilsonem (produkce Porcupine Tree, Opeth), jemuž svěřili i finální mix. Ten je naprosto v pořádku, jen zvuk je jakýsi měkčí. Kytary bez problémů, i když i ten je jemnější, do muziky však sedí, ale bicí jsou nazvučeny trošku jiným způsobem. Osobním feelingem bych řekl, že jsou trošku usazeny mimo celek a dokonce mám i pocit, že v několika skladbách znějí maličko jinak. Neříkám, že je to problém, nevnímám to ani jako klopýtnutí, produkčně je to špica, nicméně předchozí album mi v celku po zvukové i produkční stránce přišlo kompaktnější, povedenější.. ne tak umyté.

Album začíná svižnou, rozjezdovou hitovkou Sapari a bez cavyků se asi dá říci, že kapela navazuje tam, kde před šesti lety skončila. Hitový potenciál, razance, chytré melodie, chytlavé popěvky. Hned při další From Broken Vessels si však všímám, že muzika ustoupila od deathmetalové energičnosti a je pomalejšího tempa. Furt ale jde o hodně povedený, rozmanitý kousek, který by klidně mohl být na Mabool. Další skladby však odhalují, co jsem předznamenal. Album jako celek je pomalejší, hlídá si poměrně dost své tempo, které na mě místy působí i vlekleji, než bych chtěl. Mám dokonce pocit, že kapela se pak muzikou více podrobuje nachystanému scénáři a ve skladbách častěji věnuje dlouze jednomu motivu. Už od čtvrté skladby, ale ještě hodně dobré The Path, Pt. 1 - Treading Through Darkness, je jasné, že ORwarriOR jakožto bojovník světla je vytrvalý a vstříc svému cíli nespěchá, vyčkává, plánuje, trošku hraje hru na kočku a myš, kdo s koho. Naznačuji, že novinka výrazně ubrala na progresivitě, i když vzít ORwarriORu tuto vlastnost úplně, by byla naprostá hloupost. (From Broken Vessels, Bereft in the Abyss, The Path, Pt. 1 - Treading Through Darkness, Barakah, Codeword: Uprising) A protože hrdina sirotčího eposu je v prvé řadě bojovník, krom putování vlastním osudem se staví svým překážkám čelem a sem tam zabojuje, čili celá stopáž se netáhne a dočkáme se i nějakého souboje v tvrdších kouscích nebo úprčného vyklizení pole a šlápnutí v kvapík. Nicméně zde ovšem album nabere… heavymetalovost.

Po hudební stránce je novinka výrazně podvolena kytarám, rytmicky i melodicky je to často fakt heavík (více se i sóluje) a co bych původně nečekal, mluvím-li však o dominantnějších kytarách, je zřejmé, že aranžérsky ne tak šperkována, ačkoli zní „východněji” (častěji užité smyčce, bouzouki ad.) než ‘bratr Potopa’. OL se na ORwarriOR soustředí spíše na písničky, jež asi nemají tolik překvapovat, ohromovat množstvím nástrojů, aranží a zpěvů a spíše nabídnout – kotkovsky řečeno - “pěknej, příjemně poslouchatelnej, dobře vymyšlenej orientální bigbít se špetkou patosu a zbytečným sólováním”. Víme, čeho jsou schopni a co dokáží, možná je také kočíroval přímo Wilson, ale vlastně kromě „meziher” – skladeb, co přímo netvoří páteř alba, jsou spíše pro příběh a doilustrovávají jej – se přímého ohromení a ničeho, co bychom v minulosti neslyšeli, nedočkáme. Autoři tentokrát prostě sáhli po úspornějších řešeních, udělali písničkové, ačkoli místy moc pěkně navrstvené i proaranžované album (Warrior) a více se soustředí na samotnou myšlenku a její pozvolnější vyprávění, jež je rozděleno na tři části: siORtkův život (skladby 1.–6.), bojovníkORo procitnutí (7.-12.) a Osvícení temnoty (13.-15.).

Orphaned Land tentokrát tedy celou délku alba úplně neutáhli. Stále jsou však originální kapelou a ORwarriOR není ani přes vyřčené špatné album. Stále je svojské, krásných melodií obsahuje nad běžný rámec, silných momentů také a ani nevadí, že občas připomene úseky z alba šest let starého; to ovšem neskutečně odsýpalo. Že osmdesátiminutovému albu lehce chybí dynamika a na tu délku výjimečný moment i překvapení, neupřeme. Možná je k němu nutné přistupovat jinak, brát ho jako soundtrack k existujícímu příběhu neexistujícího filmu, nemít očekávání. Pak by se zasnění do vytvořeného světa mohlo dostavit, já se však často probouzel.