Klidná síla. Kdo si nevzpomene na volební slogan s Josefem Luxem? Motto se dere na povrch vědomí i při vyslovení jména švédských Paatos. Navenek příjemní, tak trochu křehcí, ale uvnitř mající pevnou a jasnou strukturu. Letošní deska Breathing, počítáme-li předchozí živák Sensors, je v pořadí jejich pátým počinem a dlužno dodat, že předešlé album vyšlo již před pěti lety. Avšak pauza je ani tentokrát nesvedla z cesty zasněných melancholických písniček.

Paatos se i přes svůj vysoký hudební standard drží v hudebním undergroundu, navíc se zcela zavádějící nálepkou „prog“. Je to o to překvapující, když si člověk uvědomí, jak je jejich tvorba přímočará, melodická a mající veskrze hitový potenciál. Jejich refrény sice nebudou nikdy zpívat stadiony, ale cestu k mnoha posluchačům by si rozhodně zasloužily. Zaslechl jsem hlasy, že kdyby skupina byla více označována za „indie“ (respektive post-) záležitost, byla by jejich šance na celoplošný úspěch daleko větší... Tím asi chtějí říci, že jejich marketingové zaměření je špatné. Divná doba.

Breathing nabízí tucet rockových skladeb s přesahem do dalších žánrů tak dobře zakomponovaným, že si jej posluchač ani neuvědomí. Skupina opouští dřívější lehké laškování s elektronikou, vytrácí se i předchozí dojem evokace novějších alb The Gathering a skupina opět více sází na rockovější vyznění (ano, odešel klávesista Johan Wallén). A jak je to s těmi emocemi? Lehké o nich psát sáhodlouhé eseje, o to horší shrnout dojmy do pár vět. Je to paradox, ale i když je ansámbl ponořen do distingované pinkfloydovské psychedelie (i hudebně), jejich tvorba není nijak trudomyslná, ba naopak. Vyznívá optimisticky a povzbudivě. Na tom má lví podíl konejšivý hlas Petronelly Nettermalm; někomu možná lehce připomene Björk, ale barvu má Švédka jinou.

Paatos ovšem i přes příklon k rocku svůj sound nijak výrazně nepřitvrdili, celkový dojem z Breathing je umírněný, jednotlivé riffy jsou v písních dávkovány téměř až s askezí. Možná odtud se bere přídomek art(rock). Pravda je taková, že záběr kapely není jednoznačný - progresivní rock v současném chápání slova není v jejich podání exhibicí jednotlivých hráčů a písňové struktury jsou jednoduché. Na odiv indie společenství si kapela také nepotrpí, kytaroví zběsilci s volumem zesilovače vyhnaným doprava Nylanderovu sofistikovanost rovněž neocení. Kapela má ale blíže k netuctovému písničkářství Porcupine Tree nebo Rush, ovšem v tišším pojetí. Paatos rovněž funguje v pravém slova smyslu jako kapela. Každý nástroj pracuje pro skladbu jako takovou, nic nikde nepřečuhuje ani nechybí, což ovšem při pohledu z druhé strany barikády může vypadat jako jistá rezervovanost a akademická snaha o perfekcionalismus.

Klid a post-rockovou mlhu úvodních skladeb proboří až v pátá v pořadí Andrum; jakási jazzová, skandinávsky potemněle laděná mezihra na způsob Terje Rypdala, a hned následující No More Rollercoaster, která přinese v kolekci ukolébavek přitvrzení a oživení. Komorní perlu nazpívanou ve švédštině nabízí elegický kus Smartan – v ní se nacházíme na umrzlé půdě impresionistického jazzu s takřka tragickým vyvrcholením. Je ovšem zarážející, že velmi klidné album uzavírá Over and Out, v podstatě jedna ze dvou věcí prolamující konstantně pomalé tempo všech ostatních písniček.

Paatos nahráli čarokrásné a hlavně přirozeně znějící album plné teskných melodií. Zní skromně, introvertně a nechlubí se nablýskanou fasádou. Mellotron už zde tolik nehraje prim jako dříve, ale poslech dává vzpomenout na jednu utajenou perlu z 90. let, totiž předchůdce Paatos Landberk a jejich album Indian Summer. Závěrem: Breathing je těžko popsatelné album, které je lepší vstřebávat holisticky.