Jelikož je na Marastu toto první recenze na uskupení Pain, nastíním nejdříve jeho stručnou historii. Za veškerou tvorbou a nahranými instrumenty stojí Peter Tägtgren (producent a majitel studia Abyss, kytarista a vokalista Hypocrisy a taktéž participující muzikant v nespočtu dalších akvizic), který vydal pod touto hlavičkou první eponymní dílko roku 1997, jehož náplni by se mohla dát vizitka koketérie (snad) heavy metalu s industrialem. Následník Rebirth se nesl v již elektro-metalovém ranku s výraznými (chvílemi až tanečními) melodiemi. Rebirth vyšlo na sklonku milénia (1999, před vydáním přechází Pain od Nuclear Blast ke Stockholm, což je součást gigantu Universal Music) a utrpělo, hlavně ve Skandinávii, výrazný sukces, a to i v celonárodních žebříčcích prodejnosti. Tento úspěch nastartoval kariéru Pain a následovaly bouřlivé změny. Z původně bočního projektu se od této chvíle stává regulérní kapela (Peter nicméně až do dnešních dnů zůstává jejím jediným členem a najímá si pomocné síly jen pro živá vystoupení), začíná koncertovat, ale hlavně se roztáčí mediální masáž (součástí jsou třeba tři samostatné singly, každý podepřený klipem – to by s Hypocrisy šlo těžko, že), ze které Pain vychází jako hvězda – úspěšný produkt. Obdobné klima panuje i okolo následujících desek, Nothing Remains the

Same (2002) a Dancing with the Dead (2005). Pro úplnost uvedu i dosažené pozice ve švédském žebříčku alb: Rebirth - 21. místo, NRTS - 6. místo, DWTD - 3. místo. Před vydáním novinky Pain zakotvil ve vodách Roadrunner, údajně aby pořádně „zabolelo“ i na severoamerickém trhu.
Pátým řadovým albem se měl, dle svých slov, Pain vrátit ke stylu úspěšného a přelomového druhého počinu. Víceméně se tak opravdu děje. Několik nových skladeb by vskutku bez mrknutí oka zapadlo na album Rebirth. Pár se jich nese v duchu tvorby NRTS, jiné jsou zase podobného ražení jako písně z DWTD. Ale vzhledem k tomu, že všechna dosavadní alba jedou v de facto stejných kolejích, nejedná se o bůhvíjaký žánrový veletoč. Spíš by se v jistém slova smyslu dalo mluvit o jakémsi „the best of“ albu. A jestliže se v počátku tvorby ozývaly hlasy srovnávající Pain s Rammstein, dnes je tento pohled naprosto mimo mísu. Tägtgren se naštěstí nenechává strhnout německým fenoménem a jede si to ve vlastních hudebních vizích, které se ale stávají po čertech předvídatelnými. Taktéž zvolená image není tak nátlaková a vyumělkovaná jako třeba u kolegů Deathstars, kteří se snaží hrát v obdobném stylu. Pain valí svoji osvědčenou šablonu (střídání motivu a melodicko-zpěvného „ihned zalezu pod kůži“ refrénu, vše na jednoduchém rytmickém základu) stále dál. Čest výjimkám, které přeci jen problesknou. Nezvykle pomalé písně (Play Dead; Just Think Again), co ruší tuto šablonovitost, kvituji s povděkem. S předstihem do světa vypuštěná Zombie Slam (dokonce již zahrána na živo) se honosí „motorkářským“ rozjezdem a Peter pro ni zvolil studenou vokální polohu á la Dark Fields of the Pain (Rebirth). Mimochodem, nabouchal ji Mikkey Dee (Motörhead), čímž se dostávám k hostům, jejichž celkový počet na albu čítá 3 kousky. Krom zmiňovaného Dee ještě ve dvou skladbách

poškádlil svou basu Peter Iwers (In Flames) a Alexi Laiho (Children of Bodom) vyplivnul sólo v závěru již zmíněné Just Think Again. Při poslechu této skladby se mi díky vnitřní nekonfliktní náladě písně, Alexiho sólu a ženskému narativnímu intermezzu vybaví jeden song z alba Scenes Marthyho Friedmana. Ale zpět k pachateli a jeho poslednímu (po)činu. Hlavního slova na Psalms of Extinction se opět ujímají klávesy (převážně v refrénech pěkně naaranžované orchestrální party), čímž je opravdu shora uvedený návrat k Rebirth potvrzen. Vokální projev Petera je rozpoznatelně vyspělejší předchozích alb. Obojí má podstatný vliv na „písničkovost“ materiálu a album příjemně ubíhá. Ještě musím zmínit skladbu Bitch, bo se od zbytku trochu liší (melodie ustupuje a na mysl se dere slovo neklid) a možná naznačuje příští směřování Pain.
Závěrem bych Psalms of Extinction zhodnotil asi takto: album plné výrazných melodií, v rámci svého směřování poměrně pestré, ale nikterak oslňující. A pro posluchače znalé předchozí tvorby nikterak objevné (ruku na srdce, od Pain snad nikdo žádné erupce progresivity a avantgardy nečeká!). Produkce je standardně na výši. Pohodový a nenáročný poslech za 6.