Tuhle kapelu jsem před necelým půlrokem objevil úplnou náhodou, když jsem se prokousával nepříjemně zakončeným pracovním týdnem internetovou doménou Myspace. Okamžitě jsem si ji oblíbil. Možná to bylo díky náladě, kterou bych označil výrazem ze slovníku vulgarit, ale okamžitě jsem jí přišel na chuť; ta agrese, živelná jako tornádo se vším tím vzruchem, vzdouvajícími se kytarovými peřejemi a prominentním řevem mě hecovala, až jsem měl co dělat, abych usnul. Poslouchal jsem druhou studiovku Esthetic Research Laboratory a slíbil si, že si tu nadcházející ujít nenechám. Antihuman Antisocial mi pod kudlu přišla jen krátce po splitku s AGATHOCLES a z prvních tónů mi bylo hned jasné, že vše zůstalo při starém, tedy přesně tam, kde to má být.

Je sice pravda, že se do popředí napasovalo výhradně jméno Alexe, jemuž živě přizvukují další dvě, ale na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Jenže pro tentokrát se do studia nevydal sám, jak tomu bylo v minulosti, ale s pomocí řvoucího epileptika Meata Zombieho; samotného ho v tom ale nenechal. Nahrávalo se zároveň v Rusku i na Ukrajině a všechen ten robustní zvuk uvařil v domácím vařiči Brain z JIG-AI. A je to pěkná prácička, to rozhodně!

Mnohdy mě ve spojení s Antihuman Antisocial napadají přirovnání právě k téhle partičce (a taky k FLESH PARADE, REGURGITATE a AGORAPHOBIC NOSEBLEED), ale to jen v případech, kdy Ukrajinci zpomalují nenávistně prudké tempo v pasážích lehce zavánějícími mátožným slamováním a tendencí přizpůsobovat si okolní krajinu. Dal bych nevím co za to, slyšet takhle energickou přestřelku v živém znění s poctivým zvukařem stejně libově, ale to jen tak snadné nebude. S tímhle ambasáblem to nebude jen tak.

Nejenže do toho pere vší silou hlava nehlava – což si nevysvětlujte mylně, protože on naopak hlavu používá, ale taky kombinuje vokální linky jednu přes druhou, až se z toho točí hlava jako na kolotoči, a do kytar cpe víc efektů a příchutí než moje máma do maďarského guláše. (Ale ta basa zní krásně, což?) Zpěvy sice nejsou nejsilnější stránkou, přeci jen se oproti svým souputníkům drží určité rutiny grindového jódlování a neurvalých flákanců plicních masáží, ale vůči instrumentálním eufoniím si zas tak špatně nestojí. Strojovou bicí kamufláž z dřívějška vystřídal poctivý humanoid a klasické grindové prvky ruku v ruce s rychlostí a animální brutalitou rozdávají jednu pleskanici za druhou. Jo jo. Rozvaha a chuť po souladu zdánlivě nesouladného jde i v tak těžkém vzorci podělit prvkem bezmyšlenkovitosti a výsledek je v kladných hodnotách.

Ačkoliv všechny kompozice zní slibně, svěže a v určitém ohledu netradičně (vyvarují se nadměrné jednolitosti a skrze zuby cedí nápadité motivy s věcnou myšlenkou), nejsem si tak úplně jist, jestli si podobné věci budu pouštět v jiných než v případech vlastní destrukce, kdy hledám účinný způsob ventilace. Určitě ne k zamyšlení nad ranní kávou nebo v davu přiopilých hooligans cestou z Bazalů na hlavní nádraží. Ale rozhodně nemůžu tvrdit, že si Antihuman Antisocial u mě stojí hůř než jeho předchůdce. Jestli si čas od času dáte svěží a zvrhlou ražbu kovovou slupkou železobetonové konstrukce s duchem otce vzpírajícího se monotónním souputníkům v prázdných lovištích, tak si dejte právě tohle.