Vážně jsem nečekal, že se folk/blackmetalová smečka PANYCHIDA postupem času stane jednou z mých vůbec nejoblíbenějších tvrdě rockových formací tuzemských luhů a hájů vůbec. Ovšem již od druhého dlouhohrajícího kotoučeMoon, Forest, Blinding Snow, jenž dle mého ukázal kapelu v oproti debutu mnohem vyspělejším světle, jsem věděl, že zatímco ostatní české spolky oslabují, aby se posléze propadly někam do hlubin zapomnění, Panychida naopak kvalitativně silně nastupuje, hnána různými zahraničními styky jednotlivých členů kapely, kteří především v severských oblastech viděli, jak se takový správný (folk/black) metal má dělat. A opravdu, některé skladby hraničí až s kvalitou zahraničních folkmetalových formací - no považte, o kolika tuzemských spolcích lze dnes toto ještě říci?

Grief for an Idol, vycházející takřka na den dva roky po jakémsi částečně rekapitulujícím bonboniérovém EP Woodland Journey, mne zaskočilo hned v několika ohledech. Odér Oblomov, snášející se nad Moon, Forest… je již nenávratně ztracen (vykoukne snad jen v případě Don't Tell Lies to Children) a pánové se s elánem naplno ponořili do hlubin black metalu, (melodického) death metalu a místy paganu, aby stvořili směs, občas ztracenou kdesi v minulosti 90. let, přesto zároveň až neskutečně současnou. Hned otevírák Dance of the Fiery Stars se žene zběsilým tempem vpřed a paganmetalové chorály ihned připomenou dobu, kdy byl tenhle žánr na svém vrcholu. Kytary mají dokonalý, správně zastřený a vůbec seversky chladný zvuk, Vlčákův syrový štěkot útočí na posluchače s razancí dobyvačného pohana a basa vesele pobrumlává v podkladu.

K tomu pochopitelně lze přičíst již tradičně silné, rychlé a přesné bicí a zvukové ošetření, které tentokrát z Hellsoundu vylezlo na jedničku a znovu podotýkám, že PANYCHIDA má na současné české metalové scéně jednu z nejlepších produkcí, byť možná bych osobně přeci jen trošku přidal basy na bicí sekci, ale to jsou v podstatě jen marginality.

Dvojka Two Untouched Moments je famózní melodickou jízdou s povědomými úvodními riffy, připomínajícími jednu nejmenovanou kanadskou melodic deathmetalovou kapelu v dobách, kdy ještě nahrávala dobrá alba. Hodně mne baví řevozpěv Honzy Kapáka, jenž se opět představí coby všestranně talentovaný muzikant a posouvá tvorbu formace zase do trochu jiných sfér. Výborné jsou klasicky gothenburské deathové kytarové výjezdy; pánové z Panychidy tentokrát nápady pro svou vlastní tvorbu čerpali z několika poměrně rozličných stran a na výsledku je to znát. Jsem více než spokojen, vyvážit brutalitu s melodičností se povedlo.

Wayfarer’s Awakening konečně představí dudy v podkladu, nádherně rozehrávané kytarové melodie a tklivý, epicky baladický nádech - jedna z instantních oblíbených skladeb na Grief for an Idol a party track jako hrom! Suprový zvuk, suprová atmosféra, vynikající melodie, snad jen škoda trochu useklého konce, jinak ale totální balzám na posluchačovu duši, a to ani nemusí mít zrovna dvakrát rád folk metal. Do budoucna jen houšť a více takových skladeb pánové, obrovsky vám to v téhle pozici sedí.

Skladba za skladbou, nahrávka se krásně poslouchá, kapela si dovolí i čistě instrumentální baladu o sýčkovi (Doomsayer), jež se směle může rovnat se světovou elitou, navíc plynule navazující v staroslověnsky zpívanou O veliji Vezě a já tak trochu nechápu, proč se o PANYCHIDĚ u nás trochu více nemluví. Jasně, folk metal už je asi trochu za zenitem, ale výborná muzika by nikdy neměla jen tak ležet ladem.

Jestli bych si pak mohl vybrat z alba skladbu, jíž bych měl poslouchat stále dokola, byla by to předposlední Minnestund. Naprosto famózní párty jízda na koni sněhem pokrytými lesy, v níž si zahostoval i V'gandr z TAAKE - čtyři minuty naprosté hudební rozkoše.

Je pravda, že narativ pana Šinkmajera v závěrečném válu Perchta působí trochu staromódně, ovšem právě na ten mysticky pohanský feeling PANYCHIDA ještě stále přísahá, v době, kdy se všechny kapely raději obrací k šedivému mallcoru ve snaze vydojit z nebohých posluchačů co nejvíce peněz.

Ale jo - roky uběhly jako voda a já za sebou mám poslech alba, které je dle mého názoru vlastně posluchačsky asi nejtěžší z diskografie kapely. Obsahuje jak přímočaré párty tracky, tak i depresivnější blackmetalové nářezy, či trochu dospěleji zkomponované vály (viz. závěrečný „epos“) - inu, nikdo nemládneme a ani pánové z PANYCHIDY.

Přesto opět nahráli desku, která v našich končinách v podstatě nemá konkurenci a potěší jak milovníky starých dobrých metalových nahrávek 90. let, tak i folkové bojovníky všeho druhu. Trochu mne mrzí snad až příliš minimalistický design front coveru a bookletu, ale v podstatě plní svou funkci a texty i personál se dozvíme. Muzika je ovšem opět libová a já již potřetí v podstatě nemám příliš co kritizovat. 88% a jedna z nejlepších „letošních“ tuzemských nahrávek.