Šest měsíců poslouchat desku a neustále selhávat při jejím textovém popisu není právě povzbuzující pocit. Pro hudebního publicistu přímo zlý sen. Proč to nejde? Mnichovští Panzerballett totiž bourají hudební přístupy k jednotlivým žánrům (a že jich na Starke Stücke je), nenechávají se strhnout do předpřipravených hudebních škatulek a naopak si z nich dělají legraci, s grácií se pohybují na hranici vážného a parodie, zkrátka a dobře: jsou nezařaditelní.

Již při prvních tónech úvodní pecky Pink Panther vám dojde, že „tady někdo dostal sakra dobrý nápad“. Instrumentální sdružení vedené kytaristou Janem Zehrfeldem si vzalo na paškál různé pop-kulturně oblíbené písně a s jejich dílčími částečkami si začalo hrát. Vycházeje z tohoto bodu, posluchače mohou napadnout různé strategie, jak se s takovým kompozičním přístupem poprat: a) udělat specifické předělávky všeobecně známých písní b) udělat z nich postmoderní guláš, což ve finále znamená lepit na sebe další a další odkazy c) známé rify přetavit do svého soundu (tzn. hrát je po svém). Panzerballett zvolili za d) nechme promluvit náhodu, vždyť je možné smíchat všechny tři přístupy dohromady; fantazii se meze nekladou.

Panzerballett se však nepustili do ošemetného pejsko-kočičího dortu, tuhle partu odlišuje ještě jiná věc. Je pro ně příznačný distanc, ze kterého veškeré nápady, rify, struktury, nálady, mody hraní a žánry pozorují. Jsou vně oblíbených žánrů a vlastně se tak důsledně vyhýbají jakékoliv škatulce (výše napsaný fusion metal slouží pouze jako ilustrace). V této souvislosti je třeba uvést souvislost s vážně míněnou taškařicí Yeah!Yeah!Die!Die! finských Waltari. Ptáte se proč? Obě kapely spojuje jeden hlavní rys – NADHLED. Srandu si můžeme dělat z kohokoliv a čehokoliv, se vším si dokážeme poradit. To zas implikuje rozverný duch celého alba, což je sice pravda, nicméně všech deset písní je zcela vážně a precizně míněných kompozic, ze kterých se nestala žádná koláž.

Panzerballett jsou schopní zahrát všechno a posléze to nějak upravit, doladit, vytrhnout z původního kontextu a dosadit ho do nového: filmovou znělku z Růžového Pantera jazzrockově člení, Smoke on the Water (Deep Purple) tepavě kouskují, s Wind of Change (Scorpions) si pro změnu uvolněně a jazzovým nadhledem pohrávají a co si dát nakonec AC/DC? Nemožné? Ale jděte, Thunderstruck je pořádně zmeshuggahovaný bizon, krutě polyrytmizovaný hardrock s duší. Největší šok však představuje fotbalový popěvek Friede, Freude, Fußball: v hopsavě skočné melodii se třikrát změní rytmus a opět dochází k polyrytmickému běsnění. Absolutně geniální moment! Výhrou je taktéž angažování saxofonu (Gregor Bürger), který jako velmi distinktivní nástroj na sebe poutá pozornost svými staccato ataky a funkovou šťavnatostí. I díky němu má Starke Stücke koule!

Panzerballett těžko budou mít nějakou cílovou posluchačskou skupinu, i když pojítkem v ní jistě bude otevřenost. Němci mohou zaujmout jak jazzrockové fajnšmekry sedmdesátých let, kteří zoufají nad současným kvantitativním úbytkem takto zaměřených kapel, tak i metalisty zbožňující inovátory polyrytmických konstrukcí Meshuggah. Určitě dostanou i progblázny, jež poslouchají Planet X a Spastic Ink. Přesto přese všechno nejsou Panzerballett nějakou snobskou lahůdkou pro pár zasvěcených. Nikoliv, Mnichované (Mnichov město vydavatelství ECM) zůstávají ve své složité hravosti písničkáři, u nichž hraje prim melodie a její chytlavá přímost. Proto se netřeba bát, že by do svých spárů nechytli mainstreamové publikum, které u nich pozná své favority. A klidně přihodím, že na své si přijdou i jazzmani, protože Panzerballett přes svůj notně progresivní přístup často hrají jazzové standardy (poslední upravená sabbathovská Paranoid budiž příkladem).

Výsledkem je neopakovatelná deska, která se kvůli své žánrové pestrosti nedá oposlouchat.