Vzít známé vánoční popěvky a koledy a přetransformovat je do technického jazz metalu? Proč ne! Jan Zehrfeld tenhle šílený nápad nosil v hlavě už dlouho. Modifikace známých melodií si zapisoval do svého šuplíku, který nakonec vysypal a loni se svými spoluhráči z Panzerballett zkompletoval do osmi písní. Na předchozím albu Breaking Brain se už zdálo, že hlavnímu mozku ansámblu začíná docházet inspirace a deska taky trochu postrádala to, čím byl soubor odjakživa vyhlášený, totiž humor. Předělat odporně vlezlé vánoční melodie do tvaru, v němž se střetává holdsworthovské fusion s polyrytmicky zamotaným metalem á la Meshuggah, tak byl logickým krokem, jak se pohnout z místa. Zehrfeld už dokázal do svého potrhlého hudebního světa přetransformovat skladby od Abby, AC/DC, Brecker Brothers, Dava Brubecka, Johna Coltrana, Dannyho Elfmana, Henryho Manciniho, Weather Report nebo Franka Zappy. Tak proč ne koledy?

Frontman skupiny měl „prznění“ originálů trochu jednodušší, protože známé popěvky plné sladkobolu a kýče řadu lidí irituje. Romantický mainstream dokázal Zehrfeld překopat k nepoznání. Kdo by neznal Last Christmas od George Michaela (původní verze), v rádiu jí neuniknete. Zehrfeld změnil v ústředním motivu stupnici z dur na moll, přidal djentově skákavý spodek a smrtící úder původní verzi zasadil tím, že do melodie přihodil nervní meshuggácké akordy. Když se tohle všechno v druhé čtvrtině písně celé rozjede, máte tady typické Panzerballett v celé kráse. Přitom tahle věc patří na desce k těm umírněnějším, přesto se asi autor obrací v hrobě. Album se v rámci diskografie souboru vymyká i v jiném ohledu, hned v polovině skladeb hostují zpěváci. A ne ledajací, vzhledem k obtížné orientaci v lichodobých rytmech si Jan pozval do studia opravdové mistry – švédského blázna Mattiase IA Eklundha nebo Mika Keneallyho známého spoluprací se Stevem Vaiem, Zappou nebo Satrianim. Američan přezpíval vánoční klasiku Let It Snow od Franka Sinatry (původní verze), která je v podání Mnichovských prostě šílená. Úvod obstarává riff v duchu „Planet X hrají Meshuggah“, následně se song ve sloce vrací k originálu, jenže v jeho lichodobé úpravě. Zpívané sloky a hlavní refrén se střídají s klasickým bebopem nebo fantastickým Zehrfeldovým sólem, které jakoby z trsátka vypadl kytarovému mágu Allanu Holdsworthovi. Závěr je vtipný a apokalyptický zároveň. Vyřvávání Let It Snow do rytmu meshuggáckého patternu v podání Steffena Kummerera z Obscury tu dostává rozměr sněhové kalamity – prostě sněží, sněží, nepřestává sněžit, až je celá krajina tím bílým sajrajtem úplně zasypaná. V tomto duchu X-Mas Death Jazz končí, což je pro kapelu příznačné. Z veselé vánoční koulovačky se posluchač rázem přesunul do sibiřské smrtící vánice, jako by se nechumelilo. Mimochodem, lídr Panzerballett udělal v roce 2012 ještě jednu verzi skladby s dětskou píšťalkou, tu ponechávám raději bez komentáře.

Úvodní White Christmas se zas může přiřadit k Zehrfeldovým hitům, jako byly dříve The Simpsons nebo Pink Panther. Z původní, dnes už poněkud staromódní verze Binga Crosbyho (slyšte tady), vytvořil neskutečně parytmickou věc s nepravidelně útočícím ženským zpěvem, kytarou a štěkajícím saxofonem. Jan dokonce pálil ostrými i do své domoviny; co dokázal udělat z naprosto příšerné tradiční německé lidovky Kling, Glöckchen z 19. století (zkuste to vydržet, odkaz zde), nad tím prostě zůstává rozum stát. Začátek a úplný konec jeho verze obstarává speedmetalová adventní melodie, nicméně drtivá většina songu se nese v pochodovém groovy duchu Rammstein. K nepoznání je také proměněná vánoční klasika The Little Drummer Boy z roku 1941 (původní melodii uslyšíte zde), kterou si vzali na paškál i Jackson 5, Neil Diamond, Frank Sinatra, Boney M, August Burns Red (jejich verze) a mnozí další. V porovnání s Panzerballett je ovšem jejich zpracování konvenční. Mnichovští jdou mnohem dál, za hranice fantazie. Poučná je zejména pasáž z druhé poloviny skladby, kdy se ústřední melodie náhle zvrtne a přehrává se ve splašené disharmonické stupnici, což zní, jakoby se u saní Santa Clause rozbily brzdy a posel Vánoc se nezadržitelně řítil do záhuby. Vzhledem k názvu samotné skladby, notně si v ní na škopky zařádil Sebastian Lanser.

Zmiňovat instrumentální výkony všech zúčastněných ani nemá smysl, ostatně jsem to udělal už v předchozích recenzích. Prvotřídní nejsou jen ony, ale i produkce, což je také u Panzerballett dobrým zvykem. X-Mas Death Jazz rozhodně není nahrávka pro konvenčního posluchače, a to nemluvím jen o tom, jak umně a komplexně jsou všechny vrstvy, žánry, inspirace do sebe poskládány. Je to také deska, která se k tradici Vánoc chová trošku neuctivě, utahuje si z ní a ukazuje, že jde o společenský konstrukt. Což pro mnohé může znamenat noční můru. Jan Zehrfeld prostě zůstává svůj, je to anarchista s duší dobráka, který se nám snaží říct, abychom se nebrali moc vážně.

PS: Pokud máte rádi Panzerballett a zoufale se pídíte po kapele, která by se jim aspoň trochu podobala, vyzkoušejte band druhého sekerníka Joe Doblhofera. Schizofrantik mají na kontě tři desky a neprávem stojí v pozadí svého známějšího brášky.

PS2: Fanoušci vinylů, kteří touží mít na deskách něco speciálního, mohou jásat. LP se totiž od CD verze liší v tom, že základ desky tvoří instrumentální kusy a vokální verze obsahuje bonusové EP; na CD je to naopak.