Nepočítám-li letošní desku Defeated Sanity, už je to pěknou dobu, co jsem psal o muzice, která by se nesla, technicky vzato vlastně sprintovala, v takovémto tempu. Vlastně si ani pořádně nepamatuji, kdy jsem tak moc poslouchal takhle námrdovou desku. Natož českou. Ultra blast Alienation Mental… olala, pardon, chyba, žádní AM, ti jsou… skoromrtvá kapela. Asi nemá cenu rozvádět, proč píšu skoro mrtvá, ale předpokládejme, že tu máme i nevzdělance, případně nováčky, tedy, většina jejich posledních členů Perfecitizen tvoří, ale všichni se v nich realizují. A ve své podstatě se dá říci, že Perfecitizen i podobnou cestu vyšlapují. No vyšlapují… mou technickou poznámku o sprintu výše je potřeba brát po celou dobu recenze v potaz.

Ty cesty ale, i když ústí na death/grindové dálnici, k ní vedou úplně jinými uličkami a mají kompletně jiné příběhy. Perfecitizen jsou totiž docela dost zajímavý úkaz a hodně bych si přál, aby se tahle muzika i pro svou vcelku slušnou originalitu dostala k více lidem. Však slyšeli jste muziku z těsta moderně corujícího, technizujícího a navíc ještě grindujícího, navíc perfe-soudržného, rychlostí mach 4? Těžko. Můžu použít přívlastky jako moderní, neo, futuro, postmoderní…

Through je náklep bez hranic. Náklep bez rychlostních hranic, náklep bez žánrových limitů, náklep s nadhledem a muzikantským citem. Nikdy si – až na tu palbu (jo, už jsem s tím trapnej) - zde nemůžete být jisti, s čím na vás kapela v následující chvíli vyraší, ale nikdy to není za cenu šokantnosti. Všechny věci na celé desce mají logiku, zapadají do sebe a jsou kapelou drženy pod kontrolou. A při tom žánrovém rozpětí vlastně pořádně nechápu, jak se toto Pražákům a Olomoučákovi povedlo. Perfecitizen zkrátka asi vědí, co chtějí, a především vědí, jak na to. A takových kapel tu máme málo. Ani jednou za poslechy Through (a že jich bylo) jsem neměl pocit, že kapela něco láme přes koleno, a to ani v momentě, kde se na mě z grindujícího blastingu vyřítí sekaně houpavá groove pasáž (Reset the Chaos), když rozkladovou pasáž podpoří akustika (Assimilation) nebo, nedejbože, když Olda zapojí „zpěv“. Olda totiž krom hysteráku a hlubšího grow vokálu do něj zapojuje melodii a snaží se i v této poloze zpívat, jít s muzikou. A ta je, i když jsou pro Through příznačné hodně zběsilé rytmy, otevřená, čili mluvit v jejich případě o progresi (významnou měrou její náplň tvoří až progresivní death metal, to je asi také největší rozdíl oproti jejich původní kapele) je na místě. Sice jsem v albu měsíce napsal heslo „Kam nemůže sypačka, tam se narve blast“, v případě Perfecitizen ale nejde o nějakou výplň nebo snad grindovou nutnost, je vždy třeba brát v potaz, co se odehrává na podkladu; a jak jsem napsal, vše do sebe zapadá. Perfecitizen ale nezapomínají ani na silné riffy a strukturu jinak dost dynamických písní, které hodně výrazně svou hrou vybarvuje bubenický um Jardy Haže. Výbornou volbou bylo též zapojení inter, která materiál skvěle oddělují a dávají mu dokonce i na ještě větší dynamičnosti, kdy by jinak těchto devět námrdů přímo vedle sebe bylo silným soustem.

Through má k tomuto všemu ale navíc i hodně, hodně dobrý a čitelný zvuk. Nejsou skvěle slyšet jen všechny bicí ozdůbky, ale taktéž cítíte, co a jak dělá Lesíkova kytara. Vnímáte její nepřekreslený zvuk, slyšíte všechny drobné nuance v Oldově projevu a nemůžete necítit, jak současná a aktuální deska Through je. I když notně šílená. V podstatě je to duší sice grind, ale svým pohledem a způsobem vyjádření je to moderní metal (jen s „trošku“ rychlejšími bicími), do něhož se povedlo vtisknout nespoutanou animálnost a kreativního ducha tria. Skvělá deska, která, doufám, vzbudí zasloužený ohlas. Nezbývá než dodat: Alienation Mental jsou mrtvá kapela, vivat Perfecitizen.