Periphery se toho nebojí a rozhodně jim sebevědomí nechybí, když se s třetí deskou, po poměrně nedávném EP rozhodli fanouškům předložit dávku muziky hnedle dvounásobnou. Ano, pokud je tu někdo, kdo netuší, komplet Juggernaut čítá rovnou dva kotouče o délce 80 minut.

Proč dvě alba - je na nich něco speciálního, jde o odlišné materiály? Ani ne. Nejspíš se Periphery prostě sešlo dost muziky. Když totiž vezmete v potaz vydání jejich loňského „EP“ Clear, kde se autorsky přispěním po jedné písni podíleli všichni z kapely a do jednoho prokázali svou skladatelskou zručnost, už tak nějak chápu, jak tato nahrávka mohla vzniknout a proč takto zní. Oni totiž Periphery v podobném duchu pokračují a Juggernaut je okolnímu světu odhaluje již ne jako chrám obestavený okolo nápadů gurua Mishy Mansoora, ale jako kompaktní těleso, kde hudebně promlouvá každá funkční jednotka teamu. Jasně, dá se tu mluvit o „zaprodanosti“, dá se tu mluvit o chuti vydělat nějaký ten dolar navíc a dostat se blíž k prime-timu MTV, ale tohle je názor, kterým se bude ubírat především někdo, kdo desku prostě nedá, nebo ten, kdo ji už šanci dát nechce. A sám na sebe mohu směle prásknout, první poslech mi opravdu způsobil šok a k jejímu odmítnutí jsem neměl daleko. Přes počáteční nezkousnutí, nesednutí i chuti nedání šance jsem ale nakonec, a třeba mě palicí rozmlaťte, Juggernauta zchroupal.

Kdo nový přístup Periphery akceptuje a přes počáteční „odpor“ se přenese, zjistí, že Periphery do tvorby včlenili mnohem víc vlivů (asi podílem všech členů na skládání) a, dá se říci, (na ně) experimentují. V aranžích (prokomponovanost některých kytar je skvostná), dramaturgii (tempo poslechu se neustále proměňuje, některé skladby mají dost nečekané zlomy), zvuku kytar, náladách a drobně i nápadech (jazzíky, přibylo prog a post-prvků). Jak jinak by mohla vzniknout tak úžasná skladba jako The Event? Nebo pachutí SikTh a Thordendalem nasáklá Omega? Kdo ale kapelu již nezavrhl a neprodal za pár let nastřádaný merch, tomu již také došlo, že Periphery toto už částečně předváděli na předchozím řadovém zápichu. Nebo tu snad někdo má pocit, že ten tzv. MTV kalkul - tedy párty přístup a silná zpěvnost - v jejich předchozí tvorbě chyběl? Ne, dozajista ne.

Co je zjevné, skladatelskou participací všech členů krom rozšíření záběru došlo i k razantnějšímu narovnání a úbytku řetězových komplikovaností. Zdá se, že Amíci a Anglán tak skládají mnohem více pro zpěv (Stranger Things), ale divte se, když v grupě máte někoho, kdo disponuje vokálními schopnostmi Spencera Sotela. Ten kluk má v hrdle dynamit. Tady nejde o žádné MTV zpívánky, ten člověk má hlas a umí s ním pracovat, intonuje, frázuje a prohazuje polohy, jak se mu zlíbí a zachce. A ještě dokáže vymyslet (ne stupidní) linku, která v hlavě uvízne jak myšlenka, že vám „stará“ po tom, co dvakrát v týdnu přišla v šest ráno bez spodního, někde nasazuje parohy. Ne, nelze očekávat, že by se Periphery uchýlili ke kroku vydávání instrumentálních verzí, ubrali by tak hudbě další nástroj a rozměr. Co ale na Juggernautech tímto narovnáním vylézá, je aranžmá a konkrétní nápady. Máte totiž čas poslouchat a vnímat a nesoustředit se jen na neustále probíhající změny. Nejste zavaleni přísunem informací. Představte si alba kapely třeba jako gumovou hmotu, jíž Periphery tentokrát nahřáli a celou natáhli, tak máte šanci se zbavit případně negativního pocitu, že se sextet vydal promyšleně komerčnější cestou; silně mi tu na mysl přichází analogie s vývojem tvorby TDEP. Tím matroš na Juggernautech zní více písničkově, je ho dostatek a především tak v kontrastech vynikají jednotlivé motivy a části některých kytarových partů – zaměřte se třeba na titulní věc Alpha, Rainbow Gravity nebo Psychosphere. Aby ale stále nebyla řeč jen o úbytku toho a toho, Periphery kompletně nevyměkli. Jsou tu snad vůbec nejtvrdší a nejnásilnější kousky, co z nich prozatím vylezly, viz většina MK Ultra, Four Lights nebo Hell Below. Tomuhle dojmu určitě ale napomáhá dost nabasovaný zvuk kytar a kopáku, v nichž se Nollyho (basa) produkce nezapře.

Takže si to shrňme. První poslech dvojalbové nálože pro mě byl utrpením a naprostým zděšením. Přibývající náslechy prokázaly „ono to tam, kurva!, furt je“, i když je kapela mnohem více otevřená zvuku pro široké publikum. Vzít ale Periphery um skladatelství nelze, písně s prvky stvořenými jak pro největší párty vyrovnávají kusy naložené explozivní silou a jsou složené s kumštem a kacířskou rafinovaností. A navíc, hitmatikáři pak vždy vyndají stovkový hřebík a zacílí jediným úderem. Nevím, jestli stárnu a stále víc hledím na písničku, ale zkrátka jo, furt jim to žeru - očekávám položku Periphery IV!

A otázka do pranice: Je tu někdo, kdo z Juggernautů také cítí větší inspiraci v Meshuggah a Tesseract (Rainbow, Psychopshere, The Bad Thing)? A co třeba podobnost Priestess s Para Mexer? Náhoda?