Jsou skupiny, u kterých se na popsání tvorby nedostává slov a většinou pak v hlavě rotuje otázka: „Je to vůbec možné?“, nebo alespoň její četné variace. Buď je to z důvodu absolutní hudební prázdnoty, která z nahrávky čiší, nebo jednoduše proto, že kapela produkuje natolik odlidštěnou tvorbu, že její pochopení přichází po kapkách, které stékají jako med z plástve, ale jsou o to sladší z každým dalším dopadem. Vzniklé emoce jsou pak ještě umocněny faktem, že takováto skupina vůbec existuje. Jednou z nich jsou tuzemští Pessimist.
I když to již bude téměř rok od vydání Ke hvězdám, určitě stojí za to, ohlédnout se za ní, neboť čas v případě tvorby meziměstské trojky nehraje roli. Produkce i vlastní nahrávání proběhlo svépomocí bez jakéhokoliv vnějšího zásahu, přesto to takřka na nahrávce není znát a ve srovnání z profiprodukcemi velkých studií se nemá za co stydět. Oproti předchozí Ignoraci (která vznikla v Shaarku) má deska až popový zvuk (v rámcích metalového stylu samozřejmě). Přesvědčit se o tom můžete ihned na začátku desky, kde se nachází pocitová záležitost stejného názvu jako deska samotná. Ano, pocity, emoce, či nálady, můžeme to nazývat jakkoliv, jisté ale je, že v navození té správné atmosféry jsou Pessimist sví a svým způsobem i jedineční (pokud samozřejmě dokážete i vy svá srdce otevřít a ponořit se do hudby bez jakýchkoliv předsudků). Je jedno, zda-li budete poslouchat klidnější, volnější pasáže desky, nebo ty tvrdé, metalové, nebál bych se napsat až deathové, rozmetáni na kousky budete stejně dobře. Ke hvězdám je totiž ještě více než Ignorace albem dvou tváří. V té jedné se trio Jan Cerha (basa na všechny způsoby, klávesy, zpěv, produkce, mastering, návrh bookletu), Petr Voháňka (kytary) a Martin Voděra (bicí) prohánějí ve vodách melodických, přičemž dávají vyniknout jednotlivým nástrojům. Přesto i v této fázi hraje jedna složka, jeden nástroj, prim – klávesy. Těch totiž na celé desce přibylo velké množství a právě ony jsou tím nositelem emocí (zkuste se zaposlouchat do, jednou již zmiňované, Ke hvězdám nebo třeba V nekonečnu či Cynik). Druhá tvář Pessimist je drsná, neúprosná, temná. V ní jste pro změnu emocemi bičováni a pokud se ještě máte sílu zaposlouchat do textů, což byste měli (kromě Ke hvězdám jsou všechny typičtí Pessimist), lehce se vám stane, že vás hudba zadupe do země. Tady nejde o nějaké šetření nástrojů, hraje se naplno, nelítostně, neúprosně. Nic pro slabochy. Pomyslný vrchol (alespoň pro mne) je Ztráta naděje, jakýsi ekvivalent Hry o život z první desky. Najdete zde vše, proč je potřeba Pessimist ctít a uznávat: skladba (přestože má stopáž 7:05 minut) nestihne nudit, ihned od začátku „ztratíte poslední zbytky naděje“, Honza drtí slova mezi zuby, chrčí, řve, křičí, do toho duní basou, Petr sjíždí kytarové pražce jak na horské dráze a když Martin rozkmitá své ruce a nohy na nejvyšší obrátky a sází tam ridy á la Morbid Angel, (ehm, skutečně si nemohu pomoci, ale je to tam se vším všudy!!!)…
…jak jsem napsal na začátku, jsou prostě skupiny, kde slova docházejí. Pessimist umí to, co spoustě kapel, nejen u nás, chybí – zkomponovat skladbu, která bude technická, kde nebude chybět cit pro melodii a harmonii, vše přitom bude do sebe logicky zapadat a dojem nebude úporný a nadřený. Absolutorium nedávám jen z toho důvodu, že jsem desku slyšel už tolikrát, že jsem (konečně?!) narazil na jednu mušku, která ale většině patrně snadno unikne. Nicméně ani ta mi nebrání sjíždět desku alespoň třikrát měsíčně. Kdo chce vědět víc, ať si počká na rozhovor. Vše co nebylo vyřčeno zde, a že je toho ještě mnoho, by se tam mělo důkladně probrat. .:. 9.5/10