Psát o takových věcech jako o nových Pharaoh Overlord, to byl vždy můj životní sen. Jeden z mnoha. Mohu si dovolit vstoupit do poměrně neohraničeného světa, na jehož jednom pólu stojím já – tedy JÁ, dočasný bůh a vládce všech psaných konstant (ovšem na dost ohraničeném prostoru odsud až po konec textu). Na druhém konci tohoto vesmíru stojí potencionální čtenář, tedy pokud to už po prvních

dvou větách nezabalil. Ten je otrokem mého dočasného mini-království a vzniká mezi námi něco, co bych nazval bojem o interpretaci. Takže, já můžu psát, co chci, ale musím, nebo bych měl, tomuto malému vesmíru chaotického blábolení dát směr a rychlost takovou, aby na opačné straně křišťálové koule vzniklo to samé. Tak a to se mi nedaří.
Obdobný vztah vidím mezi hudebníkem a posluchačem. Oni hrají, já poslouchám, já poslouchám, jak oni hrají a oni hrají tak, abych já slyšel. Mě a produkci může dělit hmatatelně propastná vzdálenost, nás dva teď taky. Představa dialogu je mi bližší než civění do holé stěny, kterou mám před sebou. Nejsem tu aspoň sám a nebojím se.
Siluurikaudella je novinkové album Pharaoh Overlord a já jsem s ním musel navázat obdobně intimní partnerství, abych jej vyslechl a přinejmenším se pokusil zrovinka o takovou magii, o které jsem pár řádků výše psal. Veškerý

ostatní ruch musí ustat. Dvoříme se sobě navzájem v poklidu temné a rozpálené letní noci. V naprostém poklidu přiznávám, že se mi změna stylu Pharaoh líbí. Dříve čistě stonerová kapela podlehla svodům svého centrálního mozku; Jussi Lehtisalo pozohýbal prezentaci finského tria okolo svého sóloprojektu Doktor Kettu tak těsně, že vznikl fakticky nový druh – Pharaoh Kettu. Lehce nakouřené obláčky dýmu z původní tvorby se přetavily spíše v drásající smog, občasná křeč Jussiho samostatné tvorby se přeci jen dotkla zvukové nirvány a výsledkem je něco neočekávaného a netušeného. Siluurikaudella má tu schopnost s posluchačem komunikovat. Těžké freejazzové fráze přednese lehce a stravitelně, že i v nejzarytějších fázích rozkladu víte, že tohle vás baví. Možná je třeba poslouchat trochu víc, už jsem psal, že to musí být dialog, album mluví velmi potichu a nesměle. Ale nemá se za co stydět, třiapadesát minut buduje onu vazbu mezi posluchačem a autory snad bez jediného zaškobrtnutí a i když jistě na nějaký echt umělecký piedestal stoupat nebude, musí se zavděčit i náročnějším povahám. Důkazem budiž to, že se vnitřně se Siluurikaudellou vypořádám bez větších obtíží a že si na poslech tohoto materiálu nemusím brát kladivo. Neopouštím album konsternován ani znechucen, vlastně se mi opouštět vůbec nechce.
Přestal jsem litovat toho, že Pharaoh Overlord odvrhli svou starší tvář. Je to

cesta dobrým směrem, čtyři alba plus dva živáky už byly tak akorát, aby se to zvrhlo ve větší nudu než by bylo nutné. Vzít Doktor Kettu a pokračovat s mnohem většími možnostmi tam, kde v Black Zenith skončil, to je, aspoň teď momentálně, to nejlepší, co mohla kapela udělat. Je na to ovšem třeba to nejtěžší a zároveň to nejlehčí, co můžete pro album udělat – opravdu se s ním pokusit si promluvit, případně odpustit troufalost.