Psát o filmu, který sám o sobě v návaznosti na literární předlohu vypovídá tolik o psaní, je snad až opovážlivé. Ale co je to ve srovnání s ambicí teprve šestatřicetiletého Joea Wrighta, který se po úspěšném a oceněném zfilmování Pýchy a předsudku vrhl na (prý) téměř doslovnou adaptaci románu tentokrát současného britského autora Iana McEwana Pokání! Moderní autor, moderní herci, tradiční příběh a... úžasný film.
Jednou z hlavních postav (jsou celkem tři) příběhu je Briony Tallisová

(Saoirse Ronan), třináctiletá dívka, žijící v roce 1935 se svou starší sestrou Cecilií (Keira Knightley) a majetnou rodinou na poklidném venkovském sídle. Zrovna napsala svou první divadelní hru. Stane se poslíčkem zatraceně explicitního milostného dopisu syna správce Robbieho (James McAvoy) Cecilii, který si ze zvědavosti a žárlivosti přečte. A samozřejmě si ho špatně vyloží. Po shlédnutí milostného aktu zamilovaných ve zmatení obviní Robbieho ze znásilnění, ke kterému v den oslavy dojde. Robbie je zatčen a my se posouváme o tři roky dále. Cecilie zanevřela na svou rodinu, která jí zakázala sociálně již nyní naprosto nevhodného Robbieho ve vězení navštěvovat, a pracuje jako zdravotní sestra v Londýně. Robbie volí mezi vězením a válkou a odjíždí bojovat do Francie. Po dvou letech čeká na pláži na evakuaci s balíčkem dopisů od Cecilie a obrázkem vysněného domu na pobřeží. Briony, která si mezitím již plně uvědomila, že její čin zmařil štěstí dvou lidí, se snaží svou vinu odčinit starostí o zraněné vojáky a své duši ulehčit tím jediným, co zná. Psaním. Skokem se přesouváme o několik desítek let, kdy uznávaná autorka Briony Tallisová, umírající na degenerativní nervovou chorobu, vypráví televiznímu moderátorovi o svém posledním románu, autobiografickém celoživotním díle s názvem Pokání.
Scénář Pokání se prý (kvůli slíbenému zvratu v závěru jsem si knihu nepřečetla) velmi přesně drží literární předlohy. Ve které je prý minimum dialogů (konec s těmi „prý“, zítra si ji jdu koupit) a stejně tak je tomu i ve filmu. Slov uslyšíme sice poněkud více (dopisy jsou vyprávěny), ale jejich skutečný význam a dopad poznáme až v nejkratší závěrečné části. Pokání, ačkoli poskytuje jeden koncentrovaný emocionální zážitek, je mnohovrstevnaté jak myšlenkově, tak časově. Jak jsem se již zmínila, příběh je rozdělen do tří časových období, podtržených stárnutím a myšlenkami Briony (protože ona je ta, kdo nejvíce používá slova). Malá Briony, budoucí intelektuálka, ničí lásku své sestry svým přesvědčením, že je dospělá a že věcem dospělých rozumí. Dospělá Briony, po nocích píšící zdravotní sestra, je ve fázi sžíraného svědomí nejslabším ztělesněním hrdinky (částečně i kvůli slabšímu výkonu Romoly Gaiar, kterou ve střední části naprosto zastiňuje především McAvoy). Naprostým vrcholem je pak samozřejmě monolog v podání umírající Briony, Vanessy Redgrave, který nejenže diváka emocionálně rozcupuje, ale především tvoří syntézu všeho, co se doposud odehrálo. Právě v jejích slovech se spojuje dětská touha po lásce a celoživotní snaha o vykoupení hříchu v umění. Protože Pokání vypráví nejen o lásce, odloučení a vině, ale také o moci slov, ničivé a spásné zároveň. Fantazie s psaní jsou tím, co Briony vede k nešťastnému svědectví, ale nakonec jsou i tím, co jí před smrtí v podobě životního díla poskytuje alespoň částečnou útěchu. A co se mne týče, příběh odloučených milenců mě při sledování filmu rozplakal, v hlavě mi však ještě dlouho budou znít poslední slova o síle literatury a údělu spisovatele.
Příběh a myšlenky Pokání by však ve filmu mohly jednoduše přijít k úrazu, nebýt dokonalé formy, kterou jim vtisklo zpracování Joe Wrighta. Vůbec nemusíme mluvit o takových věcech jako jsou kostýmy a výprava. Mluvme o nenápadně se vkrádající předtuše tragédie. Mluvme o tom, že mnohé z obsahu je vyprávěno spíše atmosférou a že postavy si více řeknou pohledem než slovy. Zaprvé za to může kamera. Jednotlivé části příběhu jsou laděny do odpovídajících barev (barvy venkova, šeď válečného Londýna, matná válečná zelená), zatímco na pozadí finálního monologu je již jen černočerná tma. O relativním vidění světa, jež dává prostor lidské fantazii, vypovídá Wright pomocí opakování jedné a též scény z pohledu několika postav. Podobně jako se mění podoba věcí, které se postupně vynořují ze tmy a které na světle získávají jiný

význam. Zadruhé - střih. Milostné scéně v knihovně dává rychlý střih z detailu na detail erotickou intenzitu (s to se stříhá hlavně na obličej) a absence střihu dělá z několikaminutové scény na pláži sourozence Potomků lidí. Několikrát jsem si říkala, proč právě tento závěr? Proč tu je, když před chvílí tu byl jiný? Dlouhý záběr, krátký záběr, detail, celek...neptejte se mě proč, funguje to perfektně. Zatřetí - hudba. Jako laik mohu říct jen to, že jak Debussy, tak klavírní sóla a především rytmika zvuku psacího stroje (ano, opět slova) s filmem souzní. Už kvůli nim zůstaňte do konce závěrečných titulků. Začtvrté - herci. Trojici Briony jasně vévodí na Oscara nominovaná třináctiletá Saoirse Ronan. Keira Knightley se v rukou Joe Wrighta mění z trochu pokřiveného ideálu moderní krásy v kvalitní herečku a nejen její účes jí v Pokání dodává jistou míru půvabu hollywoodských hvězd minulosti (Audrey Hepburn). A James McAvoy obstál ve všech emocích, které mu scénář předepisuje. A že jich je.
Pokání mohlo být kostýmním dramatem o lásce, psychologickým filmem o vině a vykoupení či intelektuálním zamyšlením nad literaturou. Jenže tvůrcům se podařilo zahrnout do filmu vše a i přesto, že se příběh odehrává ve 30. letech, jsou všechny jmenované elementy naprosto nadčasové. Pokání má co říct a troufám si tvrdit, že tomu tak bude i za dvacet let. Marně se snažím sesmolit nějaký inteligentní závěr, ale i po několika dnech toho nejsem schopná. Takže na to kašlu. Pokání je fantastické, jděte na něj. .:. 10/10

maelstrom‘s view: Pokání jako umělecké dílo
Nepřehlédnutelný britský prozaik Ian McEwan (Betonová zahrada) byl filmově adaptován již několikrát. A tentokrát ke své spokojenosti. Zásluhy má režisér Joe Wright, který na plátna převedl již slavnou Pýchu a předsudek.

Žárlivost a trest
Tento původně seriálový tvůrce během tří let a pouhých dvou filmů dokázal, že je vyzrálým autorem s nepřehlédnutelným kreditem mezi diváky i kritiky. Pokání (Atonement) je precizně vybroušené dílo s minimem slabin. Stejně jako v předloze se dočkáme perfektního navození atmosféry britské

společnosti 30. let minulého století. Takřka polovina filmu zachycuje pouhých 24 hodin na bohatém venkovském sídle uprostřed parného léta, během nichž se schyluje k tragédii. Literárně nadaná dvanáctiletá dívka Briona sleduje sérii nedorozumění, kterým nakonec ze žárlivosti zasadí smrtící závěrečný coup de grâce. Oproti předloze tato část nesází na budování pokřivené zlověstné atmosféry, ale uprostřed vší té prosluněné idyly se pro diváka, který již ví, co přijde, občas vynoří až hmatatelný pocit blížícího se zbytečného neštěstí.
Snímek se následně posune z roku 1935 na počátek 2. světové války, aby znovu ukázal vzácnou vyrovnanost v líčení kladů a záporů lásky i lidského života. Skrze skvěle odehrávané party se však více než k vyřešení oné staré příhody dostáváme k širším a nadčasovějším tématům i otázkám. Již dospělá Briona se pokouší smazat svůj hřích službou v nemocnici a dokazuje, že lidé se mohou měnit. Mladík neprávem odsouzený za onu událost ji „odčiňuje“ také – službou v armádě. Když se s ním dostaneme doprostřed britskému ústupu u Dunquerke, budeme ohromeni jednou z nejlepších (a navíc neakčních!) válečných scén v historii filmu. Tak silného vyjádření zoufalství je dosaženo skvělou prací kamery, propracovaností scenérie a přehršlí detailů, které boří množství válečných klišé.

Romance o tvorbě
Pokání není tradiční romantický snímek o lásce, které nebylo přáno. Odlišuje se od něj jak formálně, tak obsahově. Časová linie je narušena retrospektivami a bez varování přehrává stejné scény znovu, ale z jiných pohledů. Silný příběh je nakonec zpochybněn a v překvapivě podaném závěru je mnohé vysvětleno jinak. Přitom nejde o převrácení na úrovni zápletky, ale stejně jako v McEwanově předloze v obecné rovině tvůrce jakéhokoliv díla. Tvůrce, který rozhoduje, co má a co nemá být zachyceno, co bude a nebude existovat. Ta nejsilnější témata ohledně umění, navíc umocněná nejistotou, zda přeci jen nejde o příběh podle skutečné události. Vždyť vše vypadá tak věrohodně.
Své dostane každý příznivce kvalitní kinematografie, která chápe svět v jeho složitosti a vzpírá se žánrům. Získá i mnohem víc, když bude muset čelit fabulaci a úvahám daleko za běžným horizontem, kam je většina filmů ochotna zajít. Oproti Pýše a předsudku tu máme mnohem více než skvěle zvládnutou, ale striktní adaptaci; režisér přidává i svůj úhel pohledu. Pravda, někdy ještě zachytíme unavující unylé tóny zbytečného sentimentu – zvláště když hrdina blouzní po své dívce. Ale zbytek dlouhé stopáže, ač tekoucí v poklidném tempu oslňujících obrazů, je vyplněn silným příběhem, city i myšlenkami.

Vojtěch Čepelák >> maelstrom.xf.cz .:. 8/10
---- --- -- - -- --- ----
Velká Británie / Francie, 2007, 130 min
Režie: Joe Wright
Hrají: Keira Knightley, James McAvoy, Romola Garai, Brenda Blethyn, Vanessa Redgrave, Harriet Walter, Juno Temple, Saoirse Ronan, Anthony Minghella, Gina McKee, Jérémie Renier, Peter Wight