Makoví drtiči nepotřebují příliš dlouhý úvod. Pražská kapela působící už mnoho a mnoho let, a to nejen na nízkorozpočtových klubových akcích, nýbrž dávno i na větších koncertech a festivalech, zahraničí nevyjímaje. Už bylo na čase trochu protáhnout ohanbí porodem něčeho nového; po těch čtyřech letech, co od debutu Oppressed Reality (2004) uběhly, se už nejeden fanoušek (včetně mě) začal obávat, že zarezlá kolečka v makomlýnku se snad už nikdy neroztočí s novou písničkou.

Tak jaká byla vaše očekávání? Osobně jsem výrazný vývoj (ať už kamkoliv) nečekal – první deska byla na velmi kvalitní úrovni a jsem přesvědčen, že v rámci svého žánru Poppíci prostě nemají kam postupovat. A až na výjimky tomu tak opravdu je. Nová fošna je možná lehce uhlazenější a techničtější, obětujíc něco málo z brutal deathové nálady ve prospěch modernější sukýnky. Více se pracuje s efekty, přičemž nejde ani tak o samply (ty u PSG nehrají nijak podstatnou roli), ale hlavně o úpravy vokálů a nástrojů. V jednom příjemném ohlédnutí zpátky je využit vokální hall k perfektnímu entrée. O tom ale dále.

Dominantní devizou téhle bandičky je notoricky známý mračivý kvičmajstr Cifron, jak se zve na představovací fotografii v myspace profilu. Jeho polohové rozpětí je faktorem, který rozšiřuje záběr celé kapely do polí brutal deathu i grindcore. Poppíci umí silný a působivý mix obou žánrů a jako bonus se podává „–core“ extenze, která se dnes (bohužel?) stává synonymem pro moderní metal. Nečekejte proto od Humanophobie umělecký požitek; nedostane se vám ho. Je to album, co už po pár posleších uvízne v hlavě, a jen tak se ho nezbavíte. Naštěstí k tomu ale pravděpodobně ani nebudete mít důvod. Nabitý šťavnatý plátek strhujícího melodického hlavokyvu stojí za smlsnutí a osobně se mi brzy osvědčil jako prvek nahrazující kofeinové přípravky nebo oplach gesichtu chladnou užitkovou. Příjemný šlapající makomlýnek umí vyvolat pozitivní náboj v šedé kůře a zvyšuje produktivitu práce. Klinicky testováno v mém zaměstnání.

Počátek byl zprvu mrazivý, nástup betonového světa je totiž ve znamení rozplizlosti a nenaplněného očekávání – to naštěstí přejde s první klepačkou, přesvědčivě ohlašující, že PSG jsou zpátky v plné síle. Trochu na vážkách mě nechávají bicí, které, ač velmi precizní, úderné a dominantní, znějí místy jinak, než bych považoval za vhodné. Někdy pozoruji přepálenou strojovost, to na místech, kde by malá lidská chybka snad i prospěla. Jindy zase paličky přistihuji v příliš laxním rozpoložení, v první písni jako bych slyšel dokonce nepřesnosti – a to na začátku alba není dobrou vizitkou. Snad je to záměr. S nástupem druhé pecky se ale ubezpečuji o tom, že bicí jsou nakonec v pořádku a Concrete World je jedinou komponentou, kde takový neduh pozoruji.

Poppy Seed Grinder nejsou z kapel, které by někde brzdily, tlumily, nebo dokonce měkly. To s sebou bohužel nese i jeden zápor: rozhodně se o jejich hudbě nedá říci, že by byla měňavá a rozličná. Jinými slovy: je to námrd, ale pořád na jedno brdo. Myslím si ale, že aniž by proběhla změna tváře a žánru, se prostě nikam jinam jít nedá. PSG si stanovili svůj okruh a ten plní na jedničku. Asi bude hodně lidí souhlasit, označím-li tuto kapelu za jednu z nejlepších českých death/grind hudebních ansámblů. Dá se bez nadsázky mluvit o mezinárodní kvalitativní třídě, no a naživo je to prostě vražda. Takže kdo nezná, alou na první show, co se naskytne.

Zásadním momentem je brilantně zpracovaný remake titulky ze starého dema Talk Evolution. Tady posun rozhodně je, a nejen zvukovou kvalitou. Poppíci jsou už dospělí a profíci, jak se patří. Takže závěr? V rámci České republiky adept na Top five 2008, jinak solidní death/grind pro celou rodinu.