Při obcházení zahraničních sousedů se občas stane, že se člověk opomene podívat pod pokličku vlastní a jaký je pak jeho údiv, když se podívá a najde pod ní plavat věci, o kterých doposud neměl (nebo v horším případě ani nechtěl mít) ani tušení. Tak přesně tohle se mi stalo při jednom z nepříliš častých (tady by se možná ještě líp hodilo nepříliš občasných) a o to náročnějších inspekcí šuplíků, frustrovaně se brodím skrz změť papírů knih psacích nástrojů obalů od sušenek a několika velice těžko identifikovatelných ale na první pohled pěkně uzrálých předmětů, když v tom

odněkud zespodu vyplave na povrch nazelenalý předmět čtvercového tvaru. Přes silnou počáteční vlnu nedůvěřivosti a zčásti i odporu se přeci jen odhodlávám k bližšímu ohledání a pokus o identifikaci se k mému velkému překvapení daří bez větší problémů, ano, je to cd Poppy Seed Grinder Oppressed Reality. A hned mě hryzlo svědomí, tady jsem měl něco napsat a něco jsem nenapsal. Přemýšlel jsem o tom, jestli vůbec ještě sesmolení pár řádků na téma pod hlubokou pokrývkou pavučin a času má cenu, ale nakonec proč vlastně ne, lepší pozdě než vůbec...
A co k albu Oppressed Reality napsat? No tak je to death-grind. Death-grind který neurazí, poslouchá se to celkem hezky, ale o nějakém velkém nadšení taky řeč být nemůže. Hobluje povětšinou v rychlejších tempech, občas se hodně sype, jindy spíš k tanci, kytarová práce je sice neoriginální ale chytlavá, dost mě potěšily občasné schizoidní pískačky, k tomu všemu svůdně pěje basmurmur a občas idylku naruší zvuky ze zabíjačky probíhající ve vedlejším chlívku. Za takovouhle pochvalnou činnost bych se neostýchal dát i víc bodíků, než dávám, to bych ovšem musel zapomenout na určité nedostatky, které kapelu bohužel srážejí do průměru. Předně mám na mysli nepříjemnou kolovrátkovitost materiálu. Kytarové postupy po určité době začnou nepříjemně vykrádat samy sebe, začínají splývat, máte pocit jako byste už některé party na albu několikrát předtím slyšeli, zahrané rychleji, pomaleji či stejně, chybí dostatečná pestrost nebo alespoň rozlišitelnost. Tuhle skutečnost ještě umocňují dosti jednotvárné klasické vokály a

stejnostejné podání bicích, ze kterého přímo čiší rutina, navíc jsou občas dost přehulené a zbytek inštrumentů se v nich utápí. Vůbec mám pocit, že bicí nahrávku v některých místech spíše ubíjejí, než aby jí dodávaly ten potřebný drajv a odpich, celá muzika se pak díky tomu zbytečně slévá dohromady a působí příliš příliš automaticky. Což je mi docela líto, protože jinak nemuselo hodnocení být tak šedivé, jaké je. Škoda, ale co, není to úplně špatný výsledek, naživo bych se na to i celkem rád podíval.