Poslouchat tuto desku a vůbec do ní hlouběji proniknout bylo pro mě těžší, než by se mohlo na začátku zdát. A když se nad tím teď zamýšlím, tak napsat nějakou vyrovnanou recenzi bude ještě těžší; tudíž se tentokrát vynasnažím či spíše pokusím nějak vylíčit své vlastní dojmy z poslechu The Incident.

Když se ohlédnu zpět na starší tvorbu PORCUPINE TREE, tak musím konstatovat, že žádná z několika posledních desek není úplně stejná. Když vezmu třeba tvrdší a lehce metalově ovlivněnou Deadwing, po které následovalo příjemné zklidnění v podobě Fear of a Blank Planet. A právě novinkový počin na něj svým způsobem navazuje. A to i přesto, že se ubírá trochu jiným směrem. Jedná se o dvojalbum, jenž ještě více ukazuje, že Wilson je osobnost velmi složitá. A právě onu složitost zakomponoval i do své hudby. Prakticky každá skladba si žije svým vlastním životem a je trochu jiná než ta předchozí. Toto lehce otřepané klišé používané ve většině kladných recenzí podobných desek zde ale nabývá na opravdové hodnotě. Je to fakt, nejen slova chvály. A přitom všechny skladby spojuje prakticky jen vokální přednes hlavního představitele a jisté ladění kytary, pokud se tomu tak dá s nadsázkou říkat. Mezi samotnými tracky se pak objevují různé mezihry využívající pestrou paletu nástrojů od samplů až po akustické kytary. A právě tyto mezihry tvrdí onu jedinečnou a téměř neuchopitelnou atmosféru samotného alba. Celé jej provází vzdušnost a nenásilné přecházení mezi jednotlivými žánry. Spolu se mísí klasický rock, sludge, post-rock, ale našli bychom i malé vlivy melodického doom metalu, do jehož utápivé nálady se deska potápí asi nejčastěji. Provází ji totiž jakási neutěšenost s faktem, že ne každý příběh má dobrý konec. Ano, někdy se prostě musíme ponořit do depresivnějších nálad, abychom pochopili podstatu dané věci.

Spoustě fanoušků se nelíbily spojnice v podobě meziher, ale já si naopak myslím, že dodávají desce na jedinečnosti. Zároveň fungují jako výborné přemostění. Takovým příkladem budiž Kneel and Disconnect, která sama o sobě kouzlí jen s piánem a sborovým zpěvem hlavního mozku kapely. Výborných melodií je tu neutěšeně moc, ale pokud bych měl nějaké nápady vypíchnout, tak by to byl nakažlivý úvodní otvírák The Blind House nebo singl Time Flies, který i přes svou více jak desetiminutovou délku přeletí jako vítr nad pouští. Tento nesporný klad se prakticky nese i celou hrací dobou, kdy vám vůbec nepřijde, že jste u poslechu této desky strávili více jak hodinu. Je to něco, co si nedokážu vysvětlit, ale zároveň je to i podstata nahrávky samotné. Jejím krédem je nenudit a nabudit patřičné emoce. To se jí do puntíku daří. A je za tím i možná trochu šibalský tah Stevena Wilsona razantně omezit zpěvy v druhé polovině prvního disku a některé stěžejní momenty půle první v pár riffech zopakovat.

Poslech The Incident jakožto řadového alba od PORCUPINE TREE může navodit dojem, že se jedná o poněkud horší a klikatější pokračování předchozího alba. Jenže, jak jsem řekl na začátku, jedná spíše o vyústění momentálního rozpoložení kapely. Trochu jiné, trochu náročnější a velmi náladové, to jsou tři hlavní charakteristiky, které se sluší použít při závěrečném hodnocení. Nedejme na první dojmy a nechme hudbu plout, abychom nedošli ke klamnému rozsudku - to je krédo, které prostě více než kdy jindy musím vyzdvihnout. Na světě je hodně málo podobných kapel, ale ještě méně podobných alb, tak si ho nenechte proklouznout mezi prsty.