Čtvrté album belgického souboru mě oproti všemu, čím mě zasypali v minulosti, nechalo chladným. Zásluhu na tom má možná personální obměna, možná změna vydavatele a možná také nové studio, které nahrávce ušilo mimořádně řízný zvuk – nahrávalo se v Rotterdamu ve studiu Excess.

Zní to možná až příliš tvrdě, ale kvintet (v současnosti už ne kvintet, ale po odchodu dvou členů už jen trio) už s ničím zásadním nepřichází. Šílené matematické vzorce s nelidskými rytmickými stopkami a nepochopitelnými rytmickými přechody jsou stále šílené jako pirát silnic Max a pro skalního fanouška předešlého alba Dominion of Chaos – tzn. mě! - z roku 2004nebude ani bubenický excesivní exhibicionismus žádnou novinkou – dokážete si představit Floa Mouniera (CRYPTOPSY) a Tomase Haakeho (MESHUGGAH) v jedný osobě? Za dobu několika let jsem si na tyhle šílený kompoziční vzorce zvykl (meshutypický přechody, nekonečný sweep-pickingový přednášky, disharmonický melodie, metalický sóla a kontroverzní texty).

Třetí album je pro mě tzv. opus magnum a rovněž i z toho důvodu jsem nečekal, že by soubor na novém albu mohl dorazit s něčím jiným než s tradičním šíleným, psychopatickým, ulítlým a jen těžko popsatelným death metalem. Ale šanci jsem mu rozhodně dal. A protože jsem měl pocit, že navzdory častým personálním obměnám, které samozřejmě novou invenci přinést mohly a stále mohou, band tu svoji typickou studnu nápadů možná už vyprázdnil, nebyl jsem si jist, odkud bude brát tentokrát.

Abyste mi rozuměli. Na tomhle albu zůstalo vše takřka při starém – některým bude předchozí album bohatě stačit. Netroufám si rozebírat jednotlivé postupy a netroufám si ani říct, kolik nosných riffů má každá ze skladeb – je jich mimochodem víc než bych v tak nehorázný rychlosti stačil napočítat a je jich mnohem víc než dokázali MUCOPUS narvat do skladeb svýho druhýho alba. Netroufám si ani říct, jak moc nemám Erikův specifický zpěv rád (ačkoliv se borec sebevíc snaží znít agresivně a věrohodně, jeho krátký dech a thrashově vymodelovaný proporce jednoduše deathmetalový growling nikdy v tom pravém slova smyslu zřejmě nesvedou), ale jak moc nemám rád ambiciózní a zprvu originální kapely, který se zbytečné kazí akvizicemi amerického brutal death metalu. To vám povím hned teď. Fakt moc!

PREJUDICE kdysi koketovali dokonce i s provokativními klávesami a výraznými pokusy zkombinovat klasiku žánru s novou školou, tzn. tvorbu kapely DEATH, která je mimochodem cítit i zde, a novou školu, tzn. kapely typu EMETH, CRYPTOPSY, MUCOPUS. Je to možná i tím, že jsem až příliš kritický, ale nic z toho mi čtvrté album nedává. Kapela se víc než kdy jindy upnula k americkému stylu – intro, tupá sypačka, tupý opakování (refrén), sloka, druhý opakování jen zřídkakdy, sólo a konec. PREJUDICE mají setsakramentsky navíc než jen na tenhle klasický dokola přetřásaný kolovrátek, a na předešlým albu to ukázali! Mrzí mě i vysoko vytáhlá kytarová sóla, která jsou mnohdy až moc mimo. Jejich typický bizarní perfekcionismus je ovšem bezchybný - což je ten nejlepší přívlastek i pro jinak jen těžko popsatelný kytarový motivy. Kdo si myslí, že podobný sóla uměl jen "Evil Chuck" Schuldiner, ten je na omylu. Tenhle band je umí taky! Pravdou ovšem zůstává, že band normální death metal nehraje. Říct ovšem, že je jakýmsi progresivním oleandrem, to se mi nechce také. Nazval bych jej jednoduše bizarním, protože žádné výstižnější pojmenování tak rychle vymyslet nedokážu.