Představovat jesenickou partičku Priessnitz rovná se rovnou odvézt do lesa kamion dříví. Co je mnohem podstatnější, je fakt, že uskupení kolem charismatického frontmana Jaromíra Švejdíka vydalo 7. října letošního roku údajně poslední studiové album. A jelikož kapelu sleduji prakticky od samých počátků, nemohl jsem si Beztíže nechat ujít.

Priessnitz jsou na poli klasických kytarovek jednou z mála tuzemských jistot. Nevalí desky jednu za druhou (tahle vyšla po 10 letech), dávají si s materiálem pokaždé náležitou práci a výsledkem jsou pak naprosté klenoty české muziky. Nejinak je tomu i u novinky, jejíž název se absolutně ztotožňuje s jeho náplní.

Všechno je (po)skládané s citem a Švejdík se (právem) ukazuje jako velká osobnost scény (a spolupráce s lidmi jako Muchow, Neckář ad. to dokazuje). Z alba je cítit každá odehraná štace, každý životní vzestup, i pád. Beztíže jakoby shrnuje všechna prožitá léta a rekapituluje více než důstojně celou éru zprvu bezvýznamné regionální skupiny.

Co song, to doslova perla. Nerad používám přehnaně silná slova, jenže tady nejde jinak. Od první vteřiny vás hoši doslova zasypou vagonem emocí. Kolikrát člověk hledá na deskách „něco“, co by prezentovalo tu lepší část. Tady je problém opačný. Vše je dobré. Kapela už dávno šlape jako hodinky, o pěveckém projevu frontmana se nemá cenu rozepisovat. A ty texty!

„Sedí vedle sebe, nemůžou si pomoci
chtěli by se dotknut, ale jsou bezrucí.
Sedí vedle sebe, v tý prázdný místnosti
chtěli by spolu mluvit, ale jsou bezústí.“
(Mrzáci)

Asi bych se při poslechu takové desky neměl usmívat. Jenže v tom je její krása. Priessnitz vás vtáhnou do svého světa a dokud vám neodvypráví svůj příběh, prostě vás nepustí ven. Dělají to přitom s citem a grácií. Dávkují sentiment i deprese ve správném poměru, takže se neopijete okamžitě. Působí na vás pomalu, ale jistě. Návod na poslech Beztíže je každopádně jasný. Zhasnout, nasadit sluchátka a nechat za okny plynout mraky po obloze.

Když jsem ji viděl, viděl poprvé
To bylo dobrý, to jsem ještě žil
Byli jsme malí, ukrytí na půdě
Dělala věci, co holka nemůže.

Když jsem ji viděl, viděl podruhé
 To bylo dobrý, to jsem ještě žil
 Pili jsme pivo a ona pod stolem
 Dělala věci, co holka nemůže.

A ona, že má to ráda
 A ona, že není svatá.
 (Žena)

Nemám jediné výhrady. Po letech pečlivého studia a poslechu zjišťuji, že tady máme skutečný drahokam. Pomalu broušený, leštěný a v roce 2016 definitivně připravený k uložení do klenotnice. Málokdy se mi stane, že po prvních pár posleších už vím. Pokud se vám podaří reinkarnovat do stavu beztíže, jistě mi rádi přikývnete. A Priessnitz? Zda se jedná skutečně o derniéru, pak ten klobouk smekám. Díky, pánové.

Nikam nechodím, v tomhle divným období
Sedím doma sám, a piju horký čaj
S nikým nemluvím, protože vlastně není s kým
Čekám až zavoláš, dáš mi znamení.

Jen občas nakoupím, v obchodě naproti
 Prodavačka se mě ptá, jak dlouho už prší
 Ale to já netuším, protože nikam nechodím
 Stěny jsou blíž a blíž
 A strop stále dál níž.
 (Daleko)