Bylo nebylo, byla jednou jedna polská mladá krev. Označení metalová „nová vlna“ je možná až přehnané, nicméně faktem zůstává, že se u našich severních sousedů objevila hromada skupin s podobným přístupem. Primárně čerpají z počátečních motivací Meshuggah s jistým nádechem šílenství The Dillinger Escape Plan, ale od matematicky laděných epigonů uhýbají k přehlednějším kompozicím. Snaží se vymanit z již značně vyhloubených kolejí x-krát vymletých postupů zmíněných otců alternativního extrému. Jak? Kladou důraz na zahloubanou atmosféru nemající často s metalem nic společného; nebojí se odbočit do industriálu, používat netradiční klávesové aranže nebo si synkopicky zajazzovat.

Po Samo, u nichž jsem se krátce věnoval společným znakům zmíněné části polských kapel, je zapotřebí vypíchnout jejich příbuzné kolegy s tajemným názvem Proghma-C. Jestliže u Samo lze nalézt analogii k drsnějším a komplikovanějším Godflesh, tak u Proghmáků jsou klíčovou inspirací melancholici Tool. Kvartet na svém dlouhohrajícícm debutu Bar-do Travel představuje táhlé a po většinu času pomalé skladby, v nichž je počet riffů asi to poslední, na čem kapela staví. Oproti tomu se více soustřeďují na skladby jako takové. V porovnání s Proghma-C by jiní na surovou podladěnou matematiku nasadili hysterický ječák, kvantum polyrytmů a třeskutou basu. Poláci však kovově monolitické kytarové nápady servírují až s překvapivou sonickou subtilitou, jako kdyby o nějaký kulervoucí náhul neměli zájem. Když se zdá, že se jejich písně užuž nadechují ke smrtícímu ataku, přicházejí momenty uvolnění: slyš sci-fi klávesy, poklidné psychedelické vybrnkávačky, haluzovitý až ambientní opar (čirou abstrakci má na jejich koncertech vizuálně umocňovat hostující VJ) a především melancholický vokál Piotra Gibnera, na němž stojí a padá paralela s frontmanem Tool Maynardem Jamesem Keenanem.

Výše nastíněné lze přiblížit hned na úvodní devítiminutové písni Kana. Valivý zmeshuggovaný riff náhle střídá toolovská melancholie podpořená výrazným melodickým zpěvem Gibnera. Až po pěti minutách - po téměř artrockové vložce s kytarovým sólem - teprve skladba začíná gradovat.... A opět, na lehce zkostrbatělý nápad se začnou lepit halucinogenní echa, kosmické zvuky, atmosféra houstne a zcela nenápadně posluchače pohlcuje. Proghma-C na rozdíl od některých svých souputníků zvládá písně dotáhnout do zdárného konce a nehrozí zde pachuť nedořečenosti. Pakliže ovšem člověk očekává vyhlazující neuromasírku, bude zklamán. Klíč totiž tkví v navození magického transu, nikoliv zadušení posluchače lomozem. Nejkrásnější příkladem zasněné zádumčivosti budiž So Be-live.

Zápory? I přes povedený specifický „polský“ zvuk 21. století, je patternové vyprazdňování Meshuggah trochu na škodu. Četné momenty, v nichž se Proghma-C u Švédů inspiruje měrou více než velkou, její jinak působivou tvorbu shazují. Překonat Meshuggah vlastními zbraněmi je setsakra těžké, metalovější část produkce Proghmy je v tomto směru o dost chudší na nevšední vlastní nápady (zdařilou výjimkou je asi nejsložitější riff Bar-do Travel ve Spitted Out). Chtělo by se to pohlédnout jinam, pánové.

Na závěr vyřčené trochu zrelativizuji. Stále je zde řeč o zjemňování a zpestřování jinak kovového základu, proč se na to nepodívat z druhé strany. Přitvrdíme alternativní rock? Proč ne rovnou elektroniku? Takový výsledek skýtá na samém chvostu alba cover slavné písně Björk Army of Me. Natolik sugestivní verzi a přitom přetransformovanou do vlastního výrazu Proghmy-C jinde neuslyšíte. Pakliže se Polákům podaří sejít ze slepé uličky vedoucí ke třístému klonu Meshuggah a vytvoří cosi na způsob metalové Björk, bude druhá deska jistě nevšední událostí. Skvělý závěr zajímavé desky.