Když PROTEST THE HERO před časem ohlásili, že chystají rozjet veřejnou sbírku, aby mohli nahrát nové album, asi nikdo nečekal, že od svých fanoušků vyberou až takový balík (341tis USD). A zřejmě hnáni zodpovědností předvést za ty prachy něco neobyčejného, se vybičovali k mimořádnému výkonu a nahráli skutečný majstr-štych.

Volition je totiž bez debat nejtechničtější, nejsložitější, nejdelší, zkrátka nejnamakanější album PTH! Mathcore? Prog? Metalcore? Thrash? Těžko říct, možná vše dohromady. Jisté ale je, že kapela sype ve zběsilém tempu po dobu celých 54 minut úctyhodný mazec. Každá skladba obsahuje všemožné zasekávačky, vyhrávky, breaky, změny, přechody, sóla plus samozřejmě Rodyho excelentní pěvecké linky, přitom však, a to je na tom to nejlepší, nepůsobí jako suchá, pidlikací onanie, ale jako divoký, pěkně od podlahy zahraný metloš, který má v první řadě pořádný tah na branku.

Zásadní se v této souvislosti ukazuje angažování bubenického esa, ceněného Chrise Adlera (z LAMB OF GOD), který Protest The Hero nejen s požadovanou vervou nakopnul, ale též příjemně zpřehlednil. Bicí totiž hrají v maximální možné míře spolu kytarami, snaží se podtrhávat jednotlivé riffy, a to albu velmi, velmi pomáhá. Kytary se totiž mění každým okamžikem, a aby to vyznělo, musí se bicí měnit spolu s nimi. A to že má Volition z tohoto pohledu mnohem větší švih než předchozí Scurrillous, je dle mého především Adlerova zásluha.

Nejde ale jen o výkon bubeníka nebo kytaristů a zpěváka. Jde o celek. Kapela nikdy nezněla takto kompaktně, sebejistě, dokonale. Vše je maximálně dotažené, každý úder či brnk je zahraný nejen precizně a přesně, ale má svoje místo a funkci v celku. Navíc se povedl i zvuk, který je při takovémto zmatku alfou omegou. (Kytary jsou hutné, sóla nepiští, basa je slyšet, Rodyho ječák netrčí.) Sice mi úplně nevoní, jak pěvec přistoupil k textům a frázování (nic neopakuje a své kousavě-sarkastické texty sype neustále pryč), nicméně kvalita jeho zpěvu je nezpochybnitelná. Od minula je jeho zpěv ještě více variabilní a dá se říct, že aktuálně předvádí linky, které už moc rockových zpěváků nedovede.

Je pravda, že album je spíše monolit, který uhání konstantně na plný plyn, přesto bych však některé kusy vyzdvihnul. Určitě Yellow Teeth (začátek je boží), A Life Embossed („maybe you should concentrate!!“) anebo Tilting Against Windmills. To jsou dle mého skutečně vražedné věci, před kterými se prostě musí sklonit i tací mistři z oboru, jako jsou třeba BETWEEN THE BURIED AND ME, AUGUST BURNS RED nebo CONVERGE.

Samozřejmě, můžete namítat, že se Kanaďané trochu zacyklili, že operují v úzkých mantinelech nebo že jejich skladby na aktuálním, čtvrtém albu nikterak nevybočují z kolejí, po kterých kapela jede již od svého debutu, nicméně to, že jsou PROTEST THE HERO zjevení, které operuje na prahu geniality, mně nevymluvíte. Osobně si moc nedovedu představit, že by tihle podivíni přehodili výhybku a změnili styl nebo polevili v tlaku. Naopak, to že se tihle borci snaží být stále rychlejší, techničtější, šílenější je v pořádku, protože o tom jejich kapela je.