Mám ještě v živé paměti, jak jsem na sklonku roku 2006 poprvé slyšel tři demoskladby českých Proximity. Okamžitě jsem si je díky tomu zařadil mezi nejnadějnější tuzemské kapely a to bez rozdílu žánru. Nenapadlo by mě tehdy, že i přesto, že po koncertní stránce o sobě kapela celkem dávala vědět, v rámci příprav debutového alba postupovala až bolestně pomalým tempem, a tak se ta moje naděje postupně rozplynula jen v jakési občasné checknutí bandzone profilu. Myslím, že nemá vůbec cenu zjišťovat ani rozebírat, jaké okolnosti k tomu vedly a zda by dnes vůbec Proximity byli třeba někde dál a výš, kdyby se jim podařilo desku realizovat již před lety. A tak se po vzoru fatalistů uchýlím jen k závěru, že tomu asi osud tak chtěl a debut nyní vyšel v podstatě po 6 letech, co jsem o nich slyšel poprvé.

Předně bych pochválil fantasticky vypadající, do modra laděný obal a i přesto, že booklet je obsahově poněkud chudší, futuristicky a nápaditě ztvárněná grafika alba se mi celkově opravdu líbí. Při pohledu na zadní stranu pak člověk zjistí, že některé z těch starých skladeb ve výčtu chybí. Ve skutečnosti došlo ale během let jen k jejich přejmenování a přearanžování, takže z Huntera je nyní Wraiths a z This Life-Called Blaze se stal Phaeton. Co se týče těch ostatních, novějších songů, které celkově tvoří dvanáctiskladbovou kolekci, odvíjí se v té typické linii, díky které mám tuto kapelu tolik v oblibě. Ale přesto, pokud by s jejich tvorbou doposud někdo neměl tu čest - jde v podstatě o odraz samply podpořeného melodického death metalu, který na začátku tisíciletí proudil ze Švédska a který časem postupně přispěl i ke vzniku zámořského metalcorového hnutí. Hlavně odkaz Soilwork z období A Predator's Portrait až po Figure Number Five, nebo Stabbing the Drama chcete-li, je v hudbě Proximity nepřeslechnutelný a téměř až dominantní. Někdy je to tedy hodně okaté a například taková Phaeton připomíná Rejection Role od Soilwork až nebezpečně moc, ale já zastávám názor, že každá kapela z někoho čerpá a na někom se „učí“, alespoň ze začátku, a pokud to následně vede ke skladatelskému vyprofilování se, je to jen dobře. U Proximity k tomu rozhodně došlo a nebojím se říci, že v rámci svého odvětví žánru jsou kapelou, schopnou v tomto obstát téměř na světové úrovni.

Skoro se mi chce napsat, že Proximity jsou takoví metaloví hitmakeři, skutečně většina skladeb je komponována s důrazem na chytlavost a údernost, v závěsu za nimi následována instrumentální rafinovaností. Zvláště sólová kytara Martina Fialky přesně odráží můj pohled na to, jak by mělo kytarové sólo vypadat v soudobém metalu, kde spousta kytaristů evidentně vůbec nerozumí jeho úloze, účelu a použití.

Album Zero Point nabízí i spoustu překvapivých momentů, ostatně samotní Proximity uvádějí těch inspiračních zdrojů víc, a tak vás třeba v polovině alba čeká skoro 80's laděný ploužák Born and Died, dokonce bych řekl první svého druhu vůbec, jenž byl oděn do metalcorového hávu. Vzápětí ho hned následuje další „love song“ Volcano, což považuju z dramaturgického hlediska celkem za chybu a určitě by jim od sebe slušel větší odstup. Obě jsou to nesporně kvalitní skladby, přesto zrovna třeba u Born and Died je té tklivé drásavosti na můj vkus až příliš a chvílemi to balancuje na hraně kýče. Dalším překvapením možná bude na konec zařazený taneční remix titulního tracku, pro někoho asi zbytečnost, pro konzervativnější metalisty možná až čirá zhovadilost, já ho považuju za zajímavý bonus na závěr.

Dá se říct, že po obsahové stránce nemám Zero Point co vytknout, a tak album kromě pár detailů dělí od absolutního hodnocení snad jen slabší zvuk a produkce ze studia Šopa. Nejedná se o nic vyloženě zásadního, nahrávka je formálně zvukově ošetřená, jen zkrátka Šopu nepovažuju za zrovna nejkvalitnější zvukovou líheň a to ani vztaženo čistě jen na tuzemsko. Kupříkladu vokál Jirky Strejčka zní v těch řvaných pasážích slaběji a utopeněji, než by se hodilo, basa taky zrovna dunivě nezvoní, pokud se vám ji v mixu vůbec podaří úspěšně lokalizovat a celkově je výsledek zvukově plošší, než by si zasloužil. Nedávné slibně znějící nahrávky spousty nových interpretů napříč žánry nám dokazují, že i v Čechách to jde přeci jen výrazně lépe a to ani nemusíte do Sona za Milanem Cimfe.