Doby, kdy z tvorby pražské pětice dost nepokrytě prosakovala inspirace skupinami jako Psí vojáci či Už jsme doma, jsou dávnou minulostí, za patnáct let existence si pávové vytvořili vlastní a jasně rozpoznatelný rukopis, který už nikoho nepřipomíná. Jejich hudba se stala značkou sama o sobě. A všechny aspekty, které ji tvoří, najdeme i na novince Imaginárium, vydané na sklonku loňského roku pod hlavičkou Kontra Productions.

I na páté řadové desce se kapele daří svým charakteristickým způsobem míchat kytarové výpady s elektronikou a pouťovým akordeonem, pohrávat si se změnami temp a nálad, a to vše zkušeně a s jistotou. Přesvědčí nás o tom hned úvodní Carnívale (následující krátké „povinné“ intro), kde se to četnými zvraty a změnami směru jen hemží.

Dané postupy už samozřejmě nemohou působit tak neotřele jako kdysi na přelomovém Lamentu (přes všechnu pestrost má i tato hudba své limity), ale pořád jsou výborně poskládané a zakomponované. Na první poslech se zdají být důvěrně známé, v podání Prvního hoře až samozřejmé, ale s opakovanými poslechy vyplave na povrch množství detailů (rozmanité využití kláves, elektronické prvky, vokály v pozadí, drobné kontrasty), které dohromady vytváří aranžérsky pestrou mozaiku.

Mezi nejvýraznější skladby, fungující „na první dobrou“, patří nekompromisní Absurdistán, jehož industriální ladění působí svěže a neobvykle, a díky závěrečné groteskní směsici plné kritických narážek a netradičních vokálních poloh se jedná o komplexní, dokonale vybroušený kus, šklebící se Němohra zase baví zajímavým frázováním. Klidnější, poetičtější polohu skupina zaujímá v písních Ikare! a Melancholía. Druhá jmenovaná si pohrává s chytře vrstvenými kontrasty a roste s každým poslechem.

Stejně jako na předchozích dvou, i na tomto albu se První hoře drží formátu s prokládáním skladeb krátkými intermezzy. Jejich vyznění už ale zdaleka není takové. Zatímco Stereofonie bavily a Dějství fungovala jako svébytná instrumentální minidílka, na Imaginariu tato zpestření moc nefungují. Výjimkou je zdařilá Ovíněná, skrývající v sobě nevyužitý potenciál na výbornou instrumentální skladbu. Ostatní vsuvky ale působí poněkud vatovitě a přispívají především k nesourodosti alba jako celku, zejména jeho druhé třetiny. Škoda, skladby samy o sobě jsou dobré, a kdyby pánové tentokrát odolali nutkání je zpestřit, výsledkem by bylo daleko soudržnější dílo. Kdo naopak opět nezklamal, je Milan Urza coby textař, příkladem za všechny nechť jsou skvělá slova k Němohře či Melencholíi.

První hoře stále baví, zároveň však Imaginarium odhalilo určitá omezení osvědčených a známých postupů. Uvidíme, jak na ně tento kabaretní spolek zareaguje příště.