Novej Psycroptic? První poslech… totální zklamání. Třízení dojmů.. zas zklamání. Heavík, skoro žádný sypačky, pokračování Ob(Servant), rozkladový kytary a nálady se opakují. Aspoň že vokál super, i když změny dostál výrazné. Šmejdim po netu, dojmy z desky mají lidi někdy i podobný, vycházej první recenze a ohlasy a nezněj pro kapelu všechny nejlíp. Do prčic, že by Psycroptic vyměkli? Se mi nezdá.

Druhej poslech… taky zklamání, ale něco z toho už leze. Snad se to vyvrbí. Bicí zněj zvukově pěkně, kytary zkoušej trošku nový - až s thrashovým feelem - polohy a sakra, vokál se fakt poved. Rozplizlý pasáže v kytarách jsou super, ale vlastně furt žádný výraznější momenty. A hlavně.. ubrání plynu. Do prčic, sem blbej a poslouchám kolenem, nebo ti Psycroptic fakt vyměkli?

Třetí, čtvrtej, pátej… x-tej poslech. Sakra. Sem moc rád, že sem o týhle desce nepsal hned z prvních dojmů, abych jako nahnal čas a aktuálnost a nemusel se zpětně za svý slova stydět. Že by ta deska dozrála? Ani ne, jen tu nic není na první poslech markantní, ale zas to není tak, že by se jednalo o album, v kterým byste museli furt něco objevovat. Otevře se poměrně hned, jen dojmy přelejváte z jedný misky do druhý a pokaždý s trochu jiným výsledkem. Psycroptic totiž ne že vyměkli, ale sundali nohu z plynu, to rozhodně.

 
Je tedy na The Inherited Repression nakonec něco opravdu skvělýho? No vlastně především Psycroptic samotní a to, že od prvního tónu a prvního rozeznění strun víte, o jakou kapelu zde běží. Bratři Haleyové recept na vlastní sound našli již v minulosti a podstatné je, že jej neustále udržují při životě a že nestojí úplně na místě, i když věřím, že větší části fanoušků kapely nová deska tolik vonět nebude. Proč? Jo, fakt je trošku vyměklejší a víc heavy než v minulosti.

Joe sice stále pálí pro sebe typické riffy plné kudrlinek a vytahovaných tónů (někdy znějí až orientálním nádechem - From Scribe to Ashes), jak to umí jen on, ale zdá se mi, že se kapela ve skladbách tentokrát více zaměřuje na jiné věci. Na hlavní motiv, na náladu a hlavně, což je pro Psycroptic nové, „groove“ a sílu skladby (moderní údernost). Tím lehce ztrácí na samotném drive, který jí byl po několik alb vlastní. Samozřejmě se tak ale neděje po celé album. Když si poslechnete třeba The Throne of Kings, ihned budete vědět, že Australané o koule nepřišli, jen se o ně více starají. Trošku pomády na ně a k tomu nahodit pohled švarnýho jinocha od vačic, čili tady skladbu zjemnit, prohoupnout a zatmosféričnit a ke konci jí zas vrátit spád.

Jenže s přibývajícími poslechy postupně přijdete na to, že Psycroptic se, i přes furt poměrně komplikovaný vyhrávky a prsto-běhy, pokoušejí tak trochu o deathmetalový hymny – Unmasking the Traitors.  Jo, fakt že jo. A nejen že to tak zní, i Jasonův zpěv, který se ještě více posunul do corové/thrashově řvavé a hodně frázované polohy a táhlých tónů, které podporují kytarové nápěvy, tomu napovídá. (Tohle Šimečkovi na tour bude sedět). Nebo třeba. Když si pustíte Become the Cult, co by Psycroptic po tom úvodu v minulosti udělali? Stejně jako v případě The Throne of Kings by za něj nandali nekompromisní deathmetalovou rubačku a teď? Opět se věnují tomu, co jsem popsal výše. Píseň jede ve středním tempu, aby se postupně propracovala do ještě zpomalenějšího a upevnila groovové pozice (viz. třeba ke konci trochu natáhlá Deprivation). Jo, trošku víc se to na The Inherited Repression hýbe zprava doleva, zleva doprava, už míň zepředu dozadu a zezadu dopředu. Zběsilost a zadejchanost nahrazuje cvičení nádech a výdech, umírněnost a někdy jemně samplové podklady. Nejlépe to asi popsat mými slovy z recenze na Ob(Servant): „Jenže Psycroptic jsou tentokráte snad ještě melodičtější než kdy jindy, a to je především odděluje od zástupů ostatních, výrazná a hlavně originální melodika. Vlastně na Ob(Servant) nejsou ani tak nukleárně naspídovaní jako na Symbols of Failure, David opustil dokonce ráfkovky, jsou atmosféričtější, akordy více rozkládající a jdoucí více i do klidnějších pasáží.“

Poslední poslech a publikování… no, trošku jsem z desky zas vyrostl, celkově jí maličko pak dochází dech. Dle konce předchozího odstavce se album vneslo do odlehčenější fáze a představuje Psycroptic v novém nádechu. Australané se tentokrát dostali do power/thrash polohy (poslední skladba nebo třeba Forward to Submission), sázejí na střídmost (ne co do počtu not), atmosféru a silovější i modernější vyznění skladeb; tomu odpovídá i jednotlivě střídmější stopáž. Nevnímám to jako zaprodání se (ani labelu), nevnímám to jako podbízivost, vnímám to jako přirozený (zlomový?) vývoj, na který asi bude třeba si zvyknout. Jestli však s deskou budou mít trpělivost i fanoušci a dají „napomádovanější“ tváři Psycroptic čas i na, příště doufám výraznější, výdech s dalším albem, prokáže až budoucno. Psycroptic svou tvář a originalitu ale udrželi, jen už to není - ale to už vlastně dávno - death metal s chorobným d.

A nejlepší vál? Asi hned úvodní Carriers of Plague. Jen upřímně nechápu ten debilní obal.